In Their Hands |BARNES (CZ translation)|

26

Zola pomalu otevřela oči. Cítily se těžké a ona se cítila příliš slabá na to, aby je udržela otevřené. Znovu by si zdřímla, ale toto místo nepoznala a chtěla zjistit, kam ji vzali.

Trvalo jí několik minut, než pohodlně otevřela oči. Její oči se nepřizpůsobovaly tmě v místnosti, takže kolem sebe sotva něco viděla. Trvalo to tak dlouho, než začala znovu usínat.

Konečně se posadila z podlahy, kde ležela. Bylo extrémně chladno. Ruce jí znecitlivěly, takže měla problém se zvedat z podlahy. Začala kňučet a ovinout ruce kolem svého křehkého těla v naději, že se udrží trochu víc v teple.

Zola s ní v malé místnosti nikoho dalšího neviděla. Také neviděla dveře, ale to mohlo být proto, že byla tak tma. Nechtěla tu být, kdyby neexistovala cesta ven. Když hledala dveře, její hlava začala skákat po stěnách. Nebyla tam ani žádná okna. Její dech se zrychlil a jasně to viděla, protože byla zima.

Popadnout dech byl pro ni větší boj. Nerozuměla tomu, ale měla záchvat paniky. Viděla všechny časy, kdy byla zavřená v Rusku, a hrála si v hlavě jako montáž, a přitom se snažila najít východ na toto místo.

Rozběhla se ke stěnám a udeřila o ně rukama, když křičela o pomoc. Běžela do každého rohu a klouzala rukama po stěnách, jen aby se ujistila, že nepřehlédla žádné dveře. V jednom z rohů poraženě padla na kolena. Vždy byla chycena a zajata a skryta a uvězněna.

Přitáhla si kolena k hrudi a opřela si o ně hlavu. Začala brečet do lokte, protože věděla, že nemůže nic dělat. Znovu se zasekla. Chystala se vrátit k padouchům a bude nucena zabíjet a bojovat s dobrými znovu. To nechtěla.

Zvedla hlavu, když z druhé strany místnosti uslyšela tiché skřípání. Znělo to, jako by někdo šlápl na starou podlahu. Vyděsilo ji, když viděla, jak ruka zvedala jedno z prken, na kterých seděla. Čekala, jestli někdo nepřijde do místnosti, a když ne, pomalu se plazila k otvoru. Podívala se dolů do otvoru a tam byl žebřík, který ji vedl dolů do hlavní úrovně něčeho, co vypadalo jako malý byt.

Dole bylo světlo a ona uviděla přikrývku, tak slezla po schodech, jak nejrychleji mohla. Rozběhla se pro přikrývku, ale okamžitě se zastavila, když uviděla Jamese trpělivě stát u pohovky, kde byla přikrývka. Neměl na sobě tu divnou plynovou masku, byl to prostě James. Měl na sobě kabát a rukavice, takže jeho kovová ruka byla skrytá.

Zola na něj vyděšeně zírala. V tuto chvíli se na něj opravdu nezlobila. Bála se ho. Bála se, co jí udělá, protože nikdo jiný tu nebyl, aby ho zastavil, bála se toho, co musel udělat jejímu tátovi, bála se ho. Sotva se na něj chtěla podívat, ale cítila se paralyzovaná. Byla v šoku: byla tak šokovaná, že nemohla přijít na to, jak od něj odvrátit oči nebo jak se pokusit utéct ke dveřím na stranu místnosti. Ublížil by jí.

"Neublížím ti, prcku." Zkouší. Zola by zvedla obočí, ale měla pocit, že své tělo opravdu nedokáže ovládat. Měla pocit, že se od něj nemůže vzdálit.

Když viděl, že Zola nemá zájem odpovídat, povzdechl si a na okamžik odvrátil zrak. Možná se pokoušel najít způsob, jak vysvětlit, že je právě teď Bucky, a ne člověk, za kterého byl Zola zvyklý. Jak mohl přimět dítě, aby to pochopilo? Osmileté dítě, které stěží rozumí samo sobě? Se snaží která sama sobě sotva rozuměla? Snažíte se mu porozumět? Znělo to nemožně.

"Chci si jen promluvit," zkusil to a odstoupil od pohovky. Obejde křeslo a jde si sednout ke krbu. Pokyne Zole, aby obešela zadní část pohovky a posadila se také. Trvalo jí to pár sekund, než to zpracovala a chtěla dokonce poslouchat, ale nakonec to udělala. Očima přelétla místnost, pak se přesunula zpět k němu, než si šla sednout naproti němu.