In Their Hands |BARNES (CZ translation)|

20

Zola se učila znakový jazyk sama v kuchyni. Nikdo ji k tomu nenutil, ale chtěla to udělat, aby mohla lépe komunikovat se svým tátou. Taky to vypadalo zajímavě. Clint a Natasha byli nahoře a o něčem si povídali. Zola nedokázal říct, jestli se hádají, nebo ne, protože Clint opravdu neuměl křičet. Přemýšlela, jak by mohla vypadat hluchá hádka.

Zola si hrála s tužkou tak, že ji švihala mezi prsty a točila s ní. Složila si hlavu do dlaně a snažila se pochopit, co znamenají některé výrazy ASL na obrazovce počítače.

Její nejslabší oblastí s učením angličtiny bylo aktuálně čtení. Stále se snažila vyslovit slova, když je poprvé četla. Uměla říct nějaká slova, ale jejich čtení pro ni představovalo jinou úroveň obtížnosti. Snažila se propojit písmena anglické abecedy s písmeny ruské abecedy, což jí to asi ještě ztížilo.

Povzdechla si a dál si hrála s tužkou. Tohle ji nějak vyčerpávalo.

Zvedla oči zpět k obrazovce počítače. Mohla by to také zkusit znovu.

Zola sledovala, jak se na fotce přeložil prostředníček a prsteníček. Malíček, ukazováček a palec byly stále natažené. Snažila se napodobit stejný výraz svými vlastními malými ručičkami.

"Uh-eyyye. Mám tě ráda," řekne šeptem. Snažila se vyslovit slova, která viděla na obrazovce. Byla by nervózní, kdyby to poslouchal někdo jiný, ale protože byla sama, nebála se cvičit nahlas. Pořád měla velké problémy se svým silným ruským přízvukem.

Znovu zvedla tužku a nakreslila pohyb ruky na papír. Jakmile skončila, položila si hlavu zpět do dlaně a začala procházet důležité fráze, které měla znát.

Z nějakého důvodu měla pocit, že je sledována. Nevěděla, co ten divný pocit znamená, ale cítila to. Byl to ten pocit, který máte, když se na vás někdo dívá.

Zola se úplně přestala hýbat. Snažila se zjistit, jestli ještě slyší svou mámu mluvit nahlas nahoře. Když nad sebou zaslechla Natashin slabý hlas, věděla, že ani jeden z jejích rodičů tu s ní není. Předpokládala, že musela něco slyšet.

Pak znovu zvedla tužku a podívala se zpět na tátův počítač. Asi přemýšlela. Byla to malá paranoidní holčička. Stejně jako její matka. Natasha to náhodou zvládla mnohem lépe.

„Jak se jmenuješ" byla další běžná fráze na obrazovce. Několikrát si slova přečetla a otevřela rty, aby to vyslovila, ale chvíli poté se odmlčela. Nehybně držela své tělo a držela ústa otevřená. Na obrazovce viděla stín. Nebyla to ona. Někdo za ní stál.

Oči se jí okamžitě zalily slzami. Byla postavena tak, aby byla silnější, ale po měsících bez KGB se začala stávat více svou vlastní osobou. Naučili ji být nebojácná, ale byla to velmi bojácná dívka. Byla paranoidní a bála by se, ustoupila by z boje, plakala by a utekla, nikdy by se nebránila, Kdyby měla tyto možnosti.

Zírala na stín, který stále viděla na obrazovce svého počítače. Podívala se na tvář, která zírala přímo na obrazovku. Chtělo se jí nahlas plakat a chtěla utéct. Chytili by ji však. Nebyla by schopná běhat dost rychle.

Osoba se nehýbala. Co s ní chtěli udělat? Proč ji chtěli? Proč se vloupali do jejího domu? Zola lehce zakňučel. V reakci na to jí osoba za ní položila ruku na rty a umlčela ji, než stačila zavolat rodiče.

Zola nadskočila, když ucítila, jak jí přes ústa pleskl studený kov. Okamžitě se pokusila vykroutit a odtáhnout se od něj.

Byl to on.