In Their Hands |BARNES (CZ translation)|

16 | шестнадцать

CLINT A NATASHA ZOUFALE na sebe dál křičeli. Zola to slyšela přes sluchátka a začínalo ji to zlobit. Stáhla si je z hlavy a zamračila se při nové jasnosti křiku jejích rodičů.

Zola slyšela, jak její matka křičí něco o „Je to tam". Zola moc anglicky neuměla, ale těm slovům rozuměla. Zmateně zvedla obočí a přemýšlela, co ji přimělo to říct. Zola si cokoli prohlédl. prostor kolem ní pomalu.

Naklonila se doprava, když uviděla svou matku, jak se dívá přes zrcadlo na její vlastní pravici. Snažila se lépe podívat do zrcadla, ale na dálku to nebylo možné. Rozhodla se zvednout se na sedadle uchopením opěrek rukou.

Zola se otočila a pokusil se podívat z malého okénka v zadní části letadla. Bylo to trochu vzadu, takže toho moc neviděla, ale když se pořádně soustředila, nebylo těžké černou a červenou rozeznat.

Přimhouřila oči, jako by jí to pomohlo vidět o něco lépe. Než se jí podařilo identifikovat postavu, která byla vyryta do boku trysky, Clint ji zastavil.

"Hej, hej, Audrey, posaď se!" Křičí a snaží se udržet klidnou kontrolu nad volantem. Zola klesla na sedadlo, protože Clint zněl přísně a šíleně. Nechtěla ho frustrovat, a tak ochotně napoprvé poslechla.

"Co to bylo?" ptá se Zola a otočí hlavu čelem k rodičům. Neřekli jí to a ona by to prostě musela zjistit, ale to opravdu nebylo fér. Nebyla připravená je vidět a nevědomost, že jsou pár metrů daleko, by ji nepřipravila o nic lépe.

Ani jeden z nich neodpověděl a místo toho na sebe zírali se ztracenými, ale intenzivními výrazy. Věděli, že neexistuje absolutně žádný způsob, jak před nimi utéct, ale musí existovat nějaký způsob, jak se dostat pryč. Alespoň jeden, ne? Museli jen přijít na to, jaká je tato možnost. Podle toho, kolik jich tam bylo, by je možná mohli vyndat ti tři? Ale Zola byla velmi malá, a i když mohla bojovat, nebyla příliš silná. Nakonec jí bylo jen osm. Clint prodával, když s ní bojoval v Budapešti. Byla malá a jaksi křehká. Mohla to být stroj na zabíjení, ale on jí ještě tu noc nechtěl ublížit.

Nevěděl, co dělat. Nechtěl selhat v jediné práci, kterou měl. Jen je musel chránit. Nevěděl však jak. Jeho hlava letěla přes rohy tryskáče, jako by chtěl nějak dostat nápad. Byli přímo tam, za ním. Neexistoval způsob, jak by mohl něco vymyslet. Byli jen yardy daleko.

"Přistanu," řekl náhle a váhavě. Ustrašeně polyká, protože jeho plán může dopadnout dobře nebo hrozně. Nebyl to vlastně plán, protože nebyl příliš dobře promyšlený.

Natašiny oči potemní, ale zároveň se rozšíří. Málem se dusí vzduchem při těch slovech, že má tu drzost mluvit. Prudce otočila hlavu k němu, i když se na ni záměrně neohlédl. "Půjdu a rozptýlím je, vy musíte běžet. Najdu vás, až je všechny vezmu," říká a sráží tryskáč k zemi. "Ach, a když jsem řekl přistát, myslel jsem havárii. Doufejme, že si budou myslet, že jsme mrtví, a nechají nás na pokoji." Váhavě končí. Znovu polyká jen proto, že se Natashy právě teď tak trochu bál.

"Clinte!" Natasha káravě zavrčela. Musel si dělat srandu.

"Fajn, něco vymysli!" Navrhuje naštvaně. Nic jiného ho nenapadlo a ona k tomu měla hodně co říct.

Zůstala zticha a ztěžka dýchala, když na něj zírala. Očividně neměla nic.

"Jo, to jsem si myslel." Řekne přísně a otočí hlavu zpět k ovládání.

Člověče, tohle může být napůl správně nebo strašně špatně. "Co se děje?" Zola vykřikne nad větrem, který jim vlní uši. Clint zajížděl proudem do země a zvedl se vítr.