In Their Hands |BARNES (CZ translation)|

20

Začala křičet a prosit rodiče, ale její hlas byl proti titanové ruce úplně tlumený.

"Nejsem tu, abych ti ublížil." Říká jí a nadále ji drží na místě. Drželi paži z masa kolem jejího malého, hubeného trupu a druhá zůstala připevněná k jejím rtům.

Zola se dál snažila dostat se od něj pryč. Nenáviděla toho muže. Nenáviděla zimního vojáka. Tahala a kňučela, kopala a plakala. Nemohla se od něj dostat. Nakonec to vzdala a přijala fakt, že ji vezme zpět. Chystal se ji odnést a ona s tím nemohla bojovat. Mohla jen sedět a nechat ho to udělat.

Tiše plakala. Nechala slzy stékat po tvářích, ale nevydala ani hlásku. Každopádně se příliš bála. Nebylo to tak, že by to někdo slyšel.

James uvolnil své sevření kolem jejího trupu, ale ona si nechala jeho titanovou ruku na ústech.

"Neublížím ti." Opakuje a zjemňuje svůj přirozeně temný výraz. Viděl hrůzu, která naplnila Zolovy oči. Uvědomil si, že ji utřeli stejně jako jeho. Nepamatovala si ho. Nepamatovala si Jamese. Pamatovala si jen zimního vojáka, který ji neustále mlátil a dělal jí ze života peklo.

"Pamatuješ si mě?" Zeptá se a studuje pohled v jejích očích. Byla to legrační otázka, protože si sotva pamatoval sám sebe. Sotva si ji pamatoval. V jeho zapomnětlivé hlavě se mu přehrával útržek vzpomínky a on věděl, že tato dívka je ta, kterou má v hlavě, a věděl, kdo pro něj tato dívka je.

Zolino obočí se stáhlo dovnitř a ona na něj vrhla ošklivou grimasu. Pamatovala si každou poslední věc, kterou jí udělal. Vždy si pamatovala, že ji udeřil pěstí, pokaždé, když ji pořezal na obličeji, na nohou a na pažích, vzpomněla si pokaždé, když se ji pokusil zastřelit.

"Pamatuješ si?" ptá se místo toho Zola. Její hlas byl na pokraji zlomení. Její emoce jasně protékaly jejími slovy. Slyšeli jste její nespokojenost a její hněv a její smutek, to vše bylo zabudováno do těch několika slov.

James na okamžik sklonil hlavu, jako by se styděl. Uvolnil svou ruku z ovinutí kolem jejích rtů. Zvedl hlavu, aby se na ni podíval, a snažil se to vysvětlit.

"To jsem nebyl já."

Zola zaklonila hlavu a nadále držela na tváři stejnou grimasu.

"Tak kdo to byl?" Ptá se pomalu.

Snažil se vymyslet způsob, jak to vysvětlit osmiletému dítěti, které sotva rozumělo anglicky. Neměl logické vysvětlení. Zkusil by "kouzlo", ale opravdu se nezdálo, že je čas na tak mizernou odpověď.

James si zhluboka povzdechl. "Proč jsi tady?" Zeptá se najednou. Měl na mysli náhodný statek uprostřed Waverly v Iowě. Nemohl přijít na to, proč tu s ní byla Natasha. Věděl, že to není Natashin bezpečný dům, protože věděl, kde všechny jsou.

Zola zvedne obočí. Jak se opovažuje. "Proč jsi tady? Eto můj domov." Odpoví. Protočil očima, protože to bylo drzé, otravné, tvrdohlavé a obtížné dítě, ale byl ochoten se s tím vším vypořádat, pokud to znamenalo, že s ní prostě může mít nějaký čas. Věděl, že toho moc nemá, protože jeho úkolem bylo přivést ji i Natashu do sibiřského zařízení.

"Tohle není tvůj domov." Říká temným tónem.

Zola ještě přimhouřila oči. "Není to tvůj domov. Běž pryč." Říká naštvaně a ukazuje na dveře, které byly mimo tuto kuchyň. James od ní nespustil oči.

"Nemáš tady být." Říká a vrtí hlavou. Nerozuměla všemu, co řekl, ale používala vodítka, aby to udělala správně. Potřásání hlavou jí pomohlo mnohem lépe pochopit.