Nic pro mě neznamená✔️

Kapitola 46.

Jason
S Jamesem jsme se nikdy nepřestali bavit. Známe se už něco málo přes sedm let a nikdy nenastala chvíle, kdy bychom se rozhádali a na nějakou dobu spolu vůbec nemluvili.
Ta doba nastala teď...
Po naší menší rozepři v posilovně, kde jsem jaksi nezvládl ovládat svůj vztek, který se ve mně od odjezdu Rose stupňoval, uplynul týden. Za ten týden jsme si ani nenapsali a už vůbec nezavolali.
Adrien se to snaží hrát na obě strany. Už dávno před celým tímhle koloběhem s odjezdy a opouštěním někoho kopal za tým Rose a Jason. Člověk se mu nemůže divit. Zná nás oba zhruba stejný čas a Rose je navíc k tomu ještě nejlepší kamarádka jeho budoucí manželky. Vlastně je to taky jediná jeho kamarádka opačného pohlaví. Nikdy jsem nezaregistroval, že by se Adrien socializoval s jinou ženou, než s Daisy a Rose. Vesměs měl kolem sebe svůj mužský kolektiv, v jehož čele jsem stál já a kousek za mnou James.
James, na druhou stranu, se dost jasně vyjádřil, že stojí na Roseině straně. Taky se mu nemůžete divit. I když jsem já jeho dlouholetý nejlepší přítel, Rose je jeho sestra. A rodina je vždycky (ve většině případů) pro člověka jeho hlavní prioritou.
Ohledně jeho ségry byl vždycky dost ochranářský. Jediné období, kdy netáhli za jeden provaz, bylo Jamesovo drogové období. Tehdy jsem mu chtěl ukázat podporu, ale Rose mi to výslovně, jako jeho sourozenec, zakázala. Potom se spolu nějak usmířili a přijde mi, že od toho znovunalezení jejich sourozeneckého pouta při sobě stojí ještě víc, než předtím.
Tok myšlenek vyrušila moje někdejší jednorázovka, která vytrvale zvonila na můj byt. Odložil jsem sklenici s whiskou a vnitřně se povzbuzoval před přednáškou, která mě jistě nemine.

Steven si zrovna hrál a Erica toho využila, aby si zahrála na mého terapeuta. Říkejte si, co chcete, ale není lepší terapeut, než vaše jednorázovka, se kterou jste si upekli dítě, po třech letech pohrdání jeden druhým jste se stali kámoši, chvíli jste si hráli na rodinu a teď mezi sebou máte takový divný vztah, který obvykle chlap s jeho holkou na jednu noc nemá.
S jak jinak než vševědoucným úsměvem se posadila na barovou stoličku vedle mě a spustila. ,,Mám pro tebe novinku. A nevím, jak ji vezmeš."
Takový úvod jsem rozhodně nečekal. Je možné, že dneska se přednášce vyhnu?
Nezávazně jsem zažertoval. ,,Neříkej mi, že ses vyspala s nějakým ubožákem v baru a teď jsi těhotná. Takové zopakování historie by už bylo i na tebe moc a to oba víme, že skandály máš moc ráda."
Pohledem s očima v sloup, který říkal: víš, že vůbec nejsi vtipný, ty ochmelko? mi mohla vypálit díru do hlavy.
Nad svým neuznaným a nedoceněným vtipem jsem se zasmál aspoň já a teď ji opravdu nechal mluvit. ,,Promiň, to se nedalo odolat. Pokračuj."
Neodpustila si ještě jedno protočení očima, dokud mé pobídnutí neuposlechla.
,,S někým jsem se seznámila. Už před delší dobou."
Uznalým přikývnutím a nevysloveným dobře tyy jsem ji nechal pokračovat.
,,Je seznámený s naší situací a je s tím v pohodě. Ví o Stevenovi, o tobě a i o mojí komplikované minulosti."
Na chvilku se zastavila, aby si asi zformulovala další větu.
,,Jmenuje se Simon, je mu čtyřiatřicet a bydlí kousek od Clevelandu. Je policajtem, takže můžeš být v klidu, že mi, ani Stevenovi, nemůže nikdo v jeho přítomnosti ublížit. Zvlášť, když ty ses přestěhoval zpátky do Chicaga a —"
Zarazil jsem jí gestem ruky. ,,Erico, tady tě utnu."
V jejím výrazu jsem zaznamenal nějaké známky nervozity a proto jsem radši hned navázal, abych ji zbytečně nestresoval. ,,Jestli si s ním rozumíš, je vám spolu dobře, je na tebe, ale i na Stevena hodný, tak s ním buď a drž se ho. Bude to pro vás jenom dobře. Jak jsi říkala, je fajn, že když já už s vámi nebydlím a nemůžu na vás dohlížet osobně, tak máte Stuarta."
Z krku jí vyšel přidušený smích. ,,Simon," opravila mě.
Zacukaly mi koutky do úsměvu a pokračoval jsem. ,,Jenom mám jednu podmínku a budu s ním v pohodě. Pak si můžete pro mě za mě koupit jednorožce a žít na duhovém obláčku šťastně až do smrti."
Její klidný výraz byl zase doplněn o nejistotu, co ze mě vypadne.
,,Chci se s tím chlapem potkat osobně. Já. Sám. Jestli to má být potenciální nevlastní otec našeho syna, chci ho poznat."
Následující reakce mě natolik překvapila, že jsem nebyl schopen dál nad situací přemýšlet. Erica se mi vrhla kolem krku a držela se mě jako klíště v pevném objetí. Přitáhl jsem si ji k sobě a aby to nebylo po chvíli divné, poplácal jsem ji po zádech.
,,Děkuju, Jasone," zašeptala a přísahám bohu, že jsem na krku ucítil její slzu. Buď to byla slza, nebo slina, ruku do ohně bych za to nedal. ,,Ani nevíš, jak je skvělé vidět to, jak se měníš, na vlastní oči."
,,Ještě pořád ti toho Casanovu můžu zamítnout a máš po ptákách," škádlil jsem ji, jako to staří kamarádi, co spolu něco zažili, dělají.
Varovně mě bouchla do hrudi a pořád nepřerušila naše objetí.
,,I když si cením tvé velmi dobré nálady oproti dnům, co jsme spolu bydleli pod jednou střechou, měli bychom se jít věnovat našemu synovi, Er."
S přikyvováním se ode mě odtáhla a pyšně se usmála. ,,Co kdybychom jeli někam na výlet? Nebo na víkend někam stanovat? Bylo by to dobrodružství!" nadchla se.
,,Zase to nepřeháněj," provokativně jsem jí rozcuchal blonďatou ofinu a šel si dřepnout k Stevenovi.

Rose
Jsou dny, kdy mě zničehonic zalije vlna nostalgie a já potom nemám celý den náladu dělat něco produktivního.
Přesně tahle tsunami mě srazila k zemi po Daisyině odjezdu zpět do Chicaga. Samozřejmě, že jsem věděla, že Daisy zůstane v Kingstonu jenom na týden, během kterého jí uspořádám menší rozlučku se svobodou. Není to tak, že by tady mohla zůstat. Přece jen má svůj život v Chicagu, kterého jsem se já vzdala před čtvrt rokem.
Zamáčkla jsem poslední slzu a se sentimentálním úsměvem jsem odložila zarámovanou fotku nás dvou z tohoto týdne zpátky na své místo na noční stolek. A potom jsem padla do peřin a rozhodla se tam zůstat celý den.

Z mého depresivního dne stráveného v posteli mě vytrhnul Howard, který jako splašený běhal po domě a všech pokojích, dokud nedoběhl i do toho mého.
Při pohledu na mě oblečenou v obří mikině, s neupravenými vlasy stáhnutými v nedbalém drdolu a mísou popcornu stáhl starostlivě svou jindy usměvavou tvář.
,,Rose... Už zase?" s nadzvednutým obočím a jasným výrazem v očích naklonil hlavu.
V okamžiku, kdy mi došlo, co si myslí, že mě trápí, jsem ho rychle vyvedla z omylu. ,,Ježíši, nemám svou periodu, Howarde. Můžete být v klidu."
Jeho olivové oči se zadívaly na hromadu nezdravého jídla válejícího se na mojí posteli. Znovu se na mě s obavou podíval.
,,Nejsem ani těhotná, jestli Vás napadla i tahle myšlenka."
Trochu jsem se vyhrabala z mého útulného pelíšku a záda si opřela o čelo postele. S tím jednoduchým, ale pro mě v současnou chvíli fyzikálně náročným, pohybem ze mě opadaly kousky čokolády a prázdné papírky od dalších dobrot.
Jako by si vzpomněl, proč tady původně vtrhnul, zvedl koutky do nadšeného úsměvu. ,,Mám pro tebe překvapení, Rose."
Mým natěšeným výrazem jsem ho vybízela k pokračování. Aby bylo jasno, překvapení odjakživa nesnáším. Nebo aspoň od mých teenagerovských let. Ale když to překvapení pochází od Howarda, nikdy to nebylo špatné překvapení.
,,Čeká na tebe v knihovně," vědoucně se usmál, ,,až budeš připravená, najdeš ho tam." A s těmi slovy za sebou zavřel a zase odběhl.
Ho? Jakého ho? Je možné, aby... Ne, to není možné. Přece na mě musí být po tom náhlém odjezdu dost naštvaný. Znám ho... Ale co když neznám?
Teď už definitivně a s novou dávkou čerstvě nabyté energie mé nohy samy od sebe vyskočily z postele. Nejdřív jsem nevěděla, co mám dělat dřív. V tom euforickém šoku, kdy mi po těle proudily záplavy adrenalinu, jsem nějak docupitala až do šatníku.
Zastavila jsem se u zrcadla, kdy jsem málem utekla při zhrození nad vlastním odrazem. Jak to proboha vypadáš, Rose?
Sama na sebe jsem se zamračila a následně začala horlivě vybírat nějaký slušný kousek oblečení. Neviděli jsme se skoro čtyři měsíce. Přece se mu po takové době neukážu v teplákách a oversized mikině!
Do rukou se mi dostaly rubínové šaty střižené do poloviny stehen s nařasenými závojovými rukávy. ,,To je zase moc," řekla jsem si pro sebe a odložila tenhle nový kousek z mého šatníku na bok.
Přece jenom se mi nakonec podařilo vybrat oblečení, ve kterém nepůsobím, jako bych očekávala audienci u prezidenta, ale zároveň ani jako bych pracovala na poli.
Přirozeně jsem se lehce nalíčila a vlasy rozčesala a nechala spadat volné kaštanové prameny na ramena.
Jako poslední krok zbývalo zhluboka se nadechnout a psychicky namotivovat.
Nechyběla ani zkouška pozdravu a slušné konverzace před zrcadlem (jestli je v něm kamera, služebnictvo se musí na můj účet skvěle bavit).

Po asi půl hodině přemlouvání sebe sama jsem posbírala všechnu odvahu a sebedůvěru a rozhodla se jít do knihovny. Taky jsem své přípravy urychlila, aby si to Jason náhodou nerozmyslel a neodešel.
S pravidelným hlubokým dýcháním jsem slezla všechny schody a zastavila se před dveřmi naproti nim. Zvládneš to, Rose. Hlavně mu hned neskákej kolem krku, máte si toho hodně co vyjasňovat.
Poslední hluboký nádech a pak má pravačka vzala za kliku. Pomalu jsem vešla do místnosti, kde to vonělo po starých knihách, dřevě a skotské a zavřela za sebou dveře (aby náhodou Jason nevzal roha).
Mé oči se nejdříve zastavily na jeho zádech, jelikož to byla jediná část těla, kterou mi momentálně ukazoval. Ty ikonické tmavé vlasy odstínu turecké kávy s mlékem jsem pořád neviděla. Hlavu měl totiž skloněnou nad poličkou v knihovně, kde ho nejspíš zaujal titul některé z knih.
,,Velký Gatsby? Jediná kniha, co jsi na střední opravdu přečetl?" nervózně jsem se zasmála místo pozdravu nebo oslovení.
Teprve díky mému hlasu si uvědomil mou přítomnost a narovnal se. Pomalu se na mě otočil a když jeho obličej vystoupil z roušky stínu, všechna odvaha, kterou jsem doposud nasbírala, byla fuč. A s ní i sebedůvěra...

Veselé Vánoce!❤️✨