Nic pro mě neznamená✔️

Kapitola 44.

Rose
,,To je skvělé, Daisy! Ani nevíš, jakou mám radost! Ach, teď mě sere, že nejsme spolu... Všechno bychom to probraly." Směs radosti a smutku jsme sdílely společně.
Chybí mi Daisy. Chybí mi Adrien. Chybí mi Jason.
,,Ale na svatbu přijedeš, že jo? To bys mi neudělala." Její hlas byl ze značné části plný slz. Úplně si umím představit její výraz plný očekávání. Má pravdu, nemůžu jí to udělat.
,,Přijedu, neboj," uklidnila jsem ji.
,,Budeš moje družička? Prosiiim!" žadonila.
,,Bude mi ctí, Dais," po tváři mi stekla slza radosti. Mám radost. Daisy je šťastná.
Jednu slzu následovaly další, dokud jsem nepropukla v pláč.
,,Nebreč, zlato, nebo budu taky," popotáhla Daisy a na chvíli byla druhá strana telefonu hluchá.
Chystala jsem se něco říct, ale přerušilo mě podivné šustění vycházející z šatníku. ,,Daisy, můžu ti zavolat později? Máma mě volá na večeři."
,,Jo, jasně. Tak se měj."
,,Papa."
Mobil jsem hodila na postel a šla jsem prozkoumat zvuky vycházející z mého šatníku. Rozsvítila jsem, ale ani tak jsem zdroj zvuků nenašla.
Došla jsem k věšákům s různými kousky oblečení a právě tehdy jsem mezi nimi zahlédla pár zvědavých očí. Rychle jsem odhrnula visící oblečení a stihla chytit za ruku malou dívku, která se málem vydala na útěk.
,,Avery?" překvapeně jsem vykřikla. ,,Co tady děláš?"
Škaredě se na mě zamračila a zaujala obranný postoj.
,,Ty mě šmíruješ?" zeptala jsem se na oko uraženě.
Málem mi znovu proklouzla, ale díky mým rychlým reflexům jsem ji znovu chytila.
,,Pusť mě!" zakřičela. Byla to první slova, která jsem od ní kdy slyšela. ,,Ty zlodějko maminky!"
,,Cože?" nevěřícně jsem kroutila hlavou a hlasitě jsem se rozesmála.
Avery ke mně došla blíž, kousla mě do předloktí a rozběhla se někam pryč.
,,Au! Ty malá potvoro!" Můj přátelský přístup byl ten tam. Co si tahle holčička myslí, že dokáže? Že kvůli jednomu kousanci a jejímu nepříjemnému chování se odsud seberu a půjdu bydlet pod most?
Chtěla jsem ji sledovat a vymezit si s ní jasné hranice, ale ve dveřích jsem se málem srazila s Howardem. ,,Opatrně, holka. Kam se tak ženeš?"
,,How..Howarde? Co tady děláte?" Zaskočeně jsem se zastavila na místě.
,,Večeře," sdělil trpělivě a nakouknul do mojí dočasné ložnice. ,,Jak se ti tady zatím líbí?"
Kousla jsem se do vnitřního rtu a založila si ruce na prsou. ,,Kdybych měla svůj starý pokoj, tak líp."
,,Ach tak. Ale tam je teď Avery."
,,Jako by tady bylo málo místností, ze kterých by se dal udělat dětský pokoj. Zrovna musí být v tom mojem!"
V žilách mi proudila zlost na tu malou opici, co se mě snaží zbavit.
Howard se srdečně zasmál. ,,Žárlíš na malou holku?"
Tváře mi zrudly a v ten moment jsem se nemohla stydět víc. Jasně že to tak vypadá. Že žárlím. Ale já nežárlím. To ta malá holka ve mně vidí konkurenci.
,,Nežárlím. Jsem přece dospělá. Kým bych byla, kdybych žárlila na malého sirotka?"
Chápavě se usmál, ale i tak se v jeho výrazu značily pochybnosti.
,,Tak jdeš na tu večeři?"
Přikývla jsem a vykouzlila neupřímný úsměv.

U dlouhého masivního stolu v impozantní jídelně s ještě impozantnějším lustrem jsem se necítila vůbec dobře. V čele seděl táta, po jeho pravici máma, vedle ní Avery (jak jinak) a z druhé strany, po otcově levici jsem seděla já a Howard. Normálně prý s nimi nevečeří, proto byl překvapený, když ho dnes matka pozvala ke společnému stolu.
Služebnictvo, které tady kmitalo jako na zámku (i když tahle nemovitost jako zámek opravdu působila), na stůl nosilo jedno jídlo za druhým.
,,Jak se ti spalo první noc, Rosemary?" Táta zakrojil nůž do pečeně a strčil si sousto do pusy.
Polkla jsem bramborovou kroketu a upila ze své sklenice vína. S odpovědí jsem si dávala na čas. ,,Bylo to...zvláštní. Celkově je zvláštní být zpět."
Avery nad mou odpovědí protočila očima a musela jsem sebrat všechnu kontrolu nad mou pravou nohou, aby jí nekopla.
,,A už tady zůstaneš? Jestli chceš, můžeš si zařídit další pokoje a pokud by Jason chtěl, mohli byste tady žít s námi natrvalo." Máma se na mě mile usmívala, nic netušící.
,,Ne. Chci si najít něco svojeho." Druhou část její otázky jsem úplně ignorovala.
,,Kdo je Jason?" zacvrlikala ta malá zrádkyně Avery, která si musela všimnout mé náhlé změny nálady, když se matka ptala na Jasona.
,,Jason je Rosein přítel, sluníčko. A kdo ví, možná brzo manžel." Táta jí věnoval jeden z těch pohledů plných lásky, co kdysi věnoval mně.
,,Vlastně...asi bych vám něco měla říct." Narovnala jsem se.
Čtyři páry očí vyčkávaly, co ze mě vypadne.
Matka si nadšeně zakryla ústa. ,,Ahh! Jsi těhotná? Už čekáte miminko?"
Ze srdce se odloupnul kousek náplasti, která se jej snažila zahojit po té hrozné bolesti ze ztráty mého chlapečka.
,,Ne mami, těhotná nejsem," procedila jsem skrz zuby, ,,necháte mě už dokončit to, co chci říct?"
Všichni až na Avery přikývli a Howard mi na znamení podpory položil ruku na rameno.
,,Jason a já jsme se rozešli. Už před časem. Snažili jsme se to dát znovu dohromady, ale bohužel. Nepodařilo se to slepit." Sotva jsem to dořekla, v očích mě začaly pálit slzy. Zahnala jsem je velkým douškem vína.
,,Asi jsi na něho byla zlá," usmála se škodolibě Avery.
Bum. Poslední rána. Mlčky jsem se zvedla od stolu a zavrtěla hlavou. ,,Naučte tu malou holku trochu empatie, buďte té lásky."
Vyběhla jsem mramorové schody a schovala se v ložnici. Tohle nezvládnu.