Nic pro mě neznamená✔️

Kapitola 33.

,,Tak jsem slyšel, že jsi zase změnila partnera. Nějak to střídáš, nemyslíš?" Sarkasticky se zasmál a ukrál si kousek ze svého steaku. Všichni ostatní u stolu jsme se zaraženě vrtali v našich talířích a ze všech sil se snažili Patricka ignorovat. Cítila jsem, jak se Brandon vedle mě napnul. Povzbudivě jsem mu stiskla dlaň a obrátila do sebe zbytek vína.
,,Že zrovna ty mi máš o tom co říkat."
Zase se falešně zasmál, zkřížil vidličku a nůž na svém talíři a napil se. ,,Ale přece jenom tě to muselo naštvat, ne? Konečně po těch letech ses dala dohromady s tvou pravou osudovou láskou a ejhle - on vás někdo udá ve firmě, že spolu máte intimní vztah." Vrtěl hlavou a do obličeje se mi pořád vypaloval odraz jeho příšerného úsměvu. Nechápu, jak se mi někdy mohl líbit. Až teď vidím, jak je odpudivý a vůbec ne můj typ. Kdybych to jen viděla čtyři roky zpátky...
Brandon zpozorněl. ,,Moment - Jak víš o tom, že je někdo udal?"
Nikdy jsem Brandonovi nemohla být vděčnější, že pořádně vnímal každé Patrickovo slovo a tím pádem mi to všechno docvaklo. Uvnitř mě se odehrávala bouře. A blesk právě udeřil do mého srdce. Daisy si rukou zakryla pootevřenou pusu. S třísknutím se zvedla od stolu a odešla. Adrien Patricka zabil pohledem a radši taky odešel. Zůstali jsme tady jenom já, Brandon a Patrick.
Vypadal, jako by právě vyhrál v loterii. Vševědoucně nadzvedl obočí. Šibalský úsměv se ještě rozšířil.
,,Ty hajzle," vydechla jsem a zvedla se ze svého místa. Šla jsem směrem k záchodům, ale zuřila jsem tak moc, že jsem zastavila. Otočila jsem se na podpatku, došla k Patrickovi a vlepila mu facku. ,,Věděla jsem, že jsi namachrovaný kretén, který si bez prachatého tatínka neutře ani prdel. Ale že jsi až tak bezpáteřní.."
Se smíchem si mnul zarudlou tvář. ,,Za ten tvůj krásný výraz to stálo."
,,Smaž se v pekle!" procedila jsem skrz zuby. Vzala jsem si kabelku, kabát a vyběhla z restaurace ven. A běžela na to místo, kde všechno bylo krásné. A kde to všechno znovu začalo.

***

Svírala jsem v rukou chladné zábradlí ohraničující břeh řeky. V mrazivé únorové noci venku nebylo tolik lidí, jako v teplých jarních nocích. Pozorovala jsem druhý břeh, na kterém svítila okna domů. Přes řeku projela vyhlídková loď, na jejíž palubě se nacházelo asi sto lidí. Hrála tam hudba a několik lidí i tančilo. Mou pozornost zaujal impozantní bar, který byl osvětlený malými světýlky. No jasně! Nezaujala mě impozantnost baru, aspoň ne tak jako samotný barman, který za barem leštil sklenice a naléval jeden drink za druhým. Havraní vlasy a ty ledově modré oči. Na vteřinu se zadívaly mým směrem. Otočila jsem se pro jistotu zády a zabalila se do kabátu. Byla opravdu zima. Loď proplula dál a mohla jsem se znovu otočit za výhledem na druhý břeh Chicago river. Zhluboka jsem vdechla ledový vzduch a zavřela oči. Na tomhle místě se staly hned dvě zásadní události ovlivňující můj život. S Jasonem jsme si tady dali první polibek od našeho rozchodu. A s Brandonem jsem tady prožila náš úplně první polibek.
,,Bude lepší, když už se nikdy neuvidíme, Rosie."
,,Vždycky si vyberu tebe. Nad vším, nad všema. Vždycky."
,,Jestli jsi opravdu šťastná, tak odejdu a už se nikdy nevrátím."
,,Tomuhle můžeme říkat to rozloučení, které ti od loňského srpna dlužím."
,,Sbohem, moje krásná Rosie."
Z očí se mi valily slzy jako hrachy. Došla jsem pár kroků k lavičce a sesunula se na ni. Na mobilu jsem našla Jasonovo číslo. Měla jsem palec nad ikonkou ,Smazat kontakt'. Nedokážu to. Rezignovaně jsem schovala mobil zpátky do kabelky. Jsem slaboch. Složila jsem hlavu do dlaní a několikrát popotáhla.

Seděla jsem takhle asi deset minut, dokud jsem neucítila přítomnost osoby, která si sedla vedle mě. Jason? Se zábleskem naděje jsem zvedla hlavu. Ale naděje okamžitě pohasla. Byl to Brandon. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že by to byl Jason?!
Konejšivými gesty mi přejížděl po zádech. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno. ,,Pořád ho miluješ," řekl zničehonic se zatajeným dechem. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ale miluješ. Jasně že miluješ." Snažil se pořád prosadit svoje. ,,Nemiluju," špitla jsem a zavřela oči. Vytekly z nich další slzy.
,,Rose, to je v pohodě. Chápu, vždycky bude součástí našeho vztahu. Ať je kdekoliv." Opřel si bradu o moji hlavu. Zvedla jsem k němu pohled. ,,Možná...možná ještě potřebuju víc času. To je všechno."
Chápavě přikývl. ,,Všechen čas světa, Rosie. Na tebe bych čekal třeba celý život."
Rosie? Od kdy mi sakra říká Rosie? Tohle je oslovení, kterým mi může říkat jenom Jason. Nikdo jiný. Trochu jsem se ošila. ,,Díky. Ale jedna maličkost."
Pohledem mě vyzval k pokračování. ,,Už nikdy mi neříkej Rosie."
,,Promiň," zašeptal a lehce se zasmál.
To není vtipný.

***

Jason
Další prázdné ráno. Další ráno bez ženy. Další ráno bez Rose..
Od našeho posledního setkání uběhly skoro dva týdny. A budou ubíhat další. Týdny. Měsíce. Roky. Bylo to totiž naposled, co jsme se viděli. I když v hloubi duše doufám, že se ještě někdy potkáme.
Nepřítomně jsem si přečetl vzkaz od Ericy, na kterém stálo, že už Stevena odvezla do školky a jela na přehlídku. Já ho mám akorát vyzvednout.
Udělal jsem si rychlou snídani a kafe. Posadil jsem se k ostrůvku a projížděl příspěvky na Instagramu. Rose přidala nový příběh. Měl bych ji vůbec ještě sledovat? Říkal jsem, že zmizím z jejího života... Znamená to i z toho internetového? Než jsem mohl dál přemítat nad naší situací, příběh jsem si otevřel. Byla tam fotka Rose a toho hňupa Benedicta jak leží v posteli a ona mu dává pusu na tvář. Moment...to je úplně okopírovaná naše stará fotka! Ta fotka po našem prvním milování. Kterou jsem fotil já, když mi bylo devatenáct a Rose sedmnáct. Pod fotkou bylo velkým napsáno: HBD my bby❤️ Miluju tě 😘@brandon_holmes
S vnitřním vztekem jsem mobil vypnul a otočil displejem dolů. Miluje ho. Jasně že ho miluje. Ale proč se fotí úplně stejně jako kdysi se mnou?
Dosnídal jsem a vydal se do práce.

***

,,Zavolejte mi někdo Tannera!" ozval se naštvaný hlas generálního. Zvláštní ironie. Dřív jsem takhle po lidech mohl řvát já a teď jsem ten, po kom se křičí.
Z jeho kanceláře vyběhla vyplašená asistentka a se soucitným úsměvem zašeptala: ,,Hodně štěstí." Zmizela ve dveřích na chodbu.
Poraženecky jsem se zvednul ze židle, vzal si diář a mobil a s pomyslným brněním jsem vyšel vstříc zkaženému pátku.

,,Chtěl jste se mnou mluvit, pane McCartere?"
,,Ano. Posaďte se." Prokřupnul si klouby na ruce a založil si ruce za hlavu. Sem a tam se houpal na židli. Jeden špatný pohyb koleček na židli a přepadnul by dozadu. Poslechl jsem a usadil se do křesla naproti stolu.
,,Přejdu k věci. Váš poslední projekt? Propadák. Váš pracovní výkon? Hrůza. Vaše docházka? Ani se nevyjadřuju. Sakra, Tannere, vždyť já mám nejmíň deset důvodů proto, abych Vás vyhodil!" Ze začátku se zdál být klidný, ale teď už klidný rozhodně nebyl. Poposednul jsem si a narovnal se. ,,Ale nemůžete. Jsem ve zkušebce." Opatrně jsem se na něj podíval. Pod stolem jsem si začal hrát s propiskou.
Falešně se usmál. Naklonil se nad stůl. ,,Ano, máte pravdu. Nemůžu. Zatím. A proto Vám dávám šanci, jak se zachránit a v naší firmě si tak zachovat místo."
,,Poslouchám."
,,Už delší dobou se snažíme navázat spolupráci s jednou známou firmou, jejíž jméno Vám zatím z bezpečnostních důvodů sdělit nemohu. Každopádně tato firma shání nějakou společnost, která by pro ně odkoupila prostory, kde se přesune jejich dceřiná společnost. Chápete, že tohle je naše šance zazářit."
Poslušně jsem přikyvoval a pak se zeptal: ,,A jakou roli v tom hraju já?"
Hrdelně se zasmál. ,,Vy se samozřejmě této zakázky ujmete, Tannere. A je to sakra důležitá zakázka. Proto jsem trochu váhal, jestli Vám tento úkol můžu svěřit, ale vzhledem k Vaším zkušenostem si myslím, že dělám dobře. Taky věřím, že tato návštěva do minulosti Vás možná posune ještě dál, než zamýšlím. Nastal Váš čas zazářit."
V hlavě jsem si přehrával to, co mi za posledních pět minut tloukl generální do hlavy. Moje poslední šance. Šance, jak se udržet v téhle firmě. Co myslel tou minulostí?
,,Můžu s Vámi tedy počítat?" zeptal se netrpělivě a s očekáváním mě pozoroval.
,,Samozřejmě. Když mi dáte materiály, můžu začít klidně hned."
Gestem ruky mě zarazil. ,,Nemusíte být tak hr. Materiály Vám během dneška ještě zašlu e-mailem. Věřím ve Vás, Tannere." Postavil se a natáhl ke mně ruku, jako bychom se právě domluvili na nějakém obchodu. I tak jsem mu ale ruku stiskl a profesionálně jsem se usmál. ,,Nezklamu Vás."
,,To bych Vám radil."
Otočil jsem se k odchodu a skoro jsem se dostal ke dveřím, ale ještě naposled mě hřmotný hlas zastavil. ,,Jediné, co Vám můžu prozradit, je lokace firmy."
Zkřivil jsem obočí a v hlavě se mi rojilo snad tisíc myšlenek. Hlas generálního mě zase přerušil. ,,V nejbližší době se připravte na služební cestu. Do tak zvaného Větrného města. Do Chicaga."