Nic pro mě neznamená✔️

Kapitola 23.

Ve čtvrtek jsem se cítila lépe a po dlouhém telefonním hovoru s Jasonem, kde jsem ho přemlouvala, že už opravdu můžu jít do práce a cítím se dobře, to nakonec dovolil.
Stála jsem před zrcadlem a oblékala se do kratších pouzdrových šatů se špagetovými ramínky. Černou barvu jsem oživila tmavě červenými lodičkami a kabelkou stejně červené barvy. Posadila jsem se ke kosmetickému stolku a nalíčila jsem se. Vlasy jsem zlehka natočila pomocí žehličky a vlny načechrala.
V kuchyni jsem vzala dva tousty, opekla je v toustovači z obou stran a obložila je šunkou, sýrem a zeleninou. Po snídani jsem vyjela autem do práce se smíšenými pocity. Jejichž hlavní příčinou byl Brandon.

Pomocí čipu jsem si odemkla hlavní prosklené dveře do budovy a po tom, co si kamera nad nimi oskenovala můj obličej mě pustily dovnitř. Prošla jsem kolem paní na recepci a sebevědomým krokem nastoupila do výtahu. Když jsem ale dojela do nejvyššího patra, všechno sebevědomí bylo to tam.
Přes sklo jsem viděla Brandonův ostře řezaný obličej, jak se sklání nad nějakými papíry. Vždycky byl v práci přede mnou. Snad dvakrát se stalo, že jsem tady byla dřív než on. Hlavou mi projely vzpomínky na náš moment v kuchyni, trapnou chvilku v restauraci a pět zmeškaných hovorů, když se mi snažil od pondělí dovolat. Ani nevím proč jsem měla tu potřebu se mu vyhýbat. Asi jsem chtěla co nejvíc oddálit všechny problémy.
,,Dobré ráno," stiskla jsem kliku a při vstupu se k němu otočila zády, abych zavřela dveře. Kéž bych tak mohla zůstat celý den.
Blonďaté vlasy se při krátkém pokývnutí hlavou načechraly. ,,Ignoruješ mě," zkonstatoval, místo verbálního pozdravu.
,,To-to není pravda." Na nanosekundu jsme se střetli pohledem a rychle jsem musela uhnout. Naprázdno jsem polkla a přešla ke svému stolu. Z jehož druhé strany, přímo naproti mě, sedí Brandon!
Jenom se zasmál a změnil téma: ,,Už ti je líp?"
Přikývla jsem. ,,Jo."
,,Víš, zeptal bych se tě na to už tři dny zpátky, ale jaksi jsi mi nedala příležitost."
Z kabelky jsem vytahovala papíry a snažila se najít neviditelnou propisku, kterou jsem ve skutečnosti vůbec nehledala. ,,Kde jenom..á, tady jsi." Vítězoslavně jsem nad hlavu zvedla pero.
,,Rose, udělal jsem něco? Urazil jsem tě nějak? Proč se vyhýbáš —"
Rozrazily se dveře od Jasonovy kanceláře a stál v nich nikdo jiný než Jason. Jeho pohled zoufale hledal ten můj. Hlavně ať neříká: slečno Cooperová, můžete na chvilku?.
Pro moji úlevu svůj pohled přesunul na Brandona. ,,Brandone, na slovíčko." Nuceně se usmál a při tom o mě naposled zavadil pohledem. Brandon sotva postřehnutelně protočil oči a zvedl se ze svého místa. Když procházel kolem mě, syknul mým směrem: ,,Ještě si o tom promluvíme." Potom následoval svého šéfa do kanceláře. S úlevou jsem vydechla a s obličejem v dlaních jsem se opřela lokty o stůl.

Po půl hodině se vrátil na své místo. Využil každé příležitosti do něčeho kopnout nebo bouchnout. S třísknutím odhodil složku s papíry na stůl a naštvaně si odsunul židli. ,,Idiot. Kokot! Čůrák jeden!" Nadávky se z něj sypaly jako z automatu, do kterého naházíte omylem víc peněz, než jste původně chtěli a on vám teď přehrává tu jednu písničku pořád dokola.
Když se jeho modré oči zapíchly do těch mých, chvíli jsem se bála, že mě teď chytne pod krkem a prohodí přes veliké okno.
,,Co se stalo?" opatrným tónem jsem mu položila otázku.
Slabě se pousmál. ,,Asi se budeme muset rozloučit."
Srdce mi poskočilo a z nějakého důvodu jsem měla pocit, že se rozbrečím. ,,Co-cože?"
,,Tanner mi vyhrožoval, že jestli nezačnu věci dělat tak, jak chce on, tak mě normálně vyhodí. Chápeš to...Jsem tady měsíc, končí mi zkušebka a on toho chce hned využít a zbavit se mě." Rozhodil rukama do vzduchu a vstal ze židle. Vztekle pochodoval po kanceláři. Když se zastavil u mojí strany stolu, opřel se zadkem o jeho roh a shora se na mě zadíval.
Jeho ruka byla ode mě sotva pár centimetrů. Povzbudivě jsem mu ji stiskla. ,,Nevyhodí. A kdyby přece jenom chtěl, tak s ním promluvím."
,,Nemyslím si, že má pro tebe až takovou slabost. Sice je z tebe hotový, ale jakmile bys za ním šla s úmyslem mě bránit, vyhodil by nás oba. Je to hajzl."
Slabost? Jak to sakra zjistil?
Rozhodla jsem se první půlku věty ignorovat a odpověděla: ,,Není to hajzl." Ani nevím, proč jsem cítila potřebu ho nějak bránit.
Sarkastický úsměv a kamenný pohled Brandona ale pohřbil veškeré mé snahy zastávat se Jasona před ním.
,,Je. Znám lidi jako je on, Rose. Promiň, ale v tomhle se nikdy nepletu. Vsadím se, že ve svém osobním životě jezdí audinou, bydlí v přepychovém apartmánu a má vyumělkovanou manželku, které je stejně nevěrný s milenkou."
Až na tu manželku to celkem odhadnul. Akorát nevím, jakou roli mám v tomhle scénáři já. Jsem ta manželka nebo milenka?
Pokrčila jsem rameny a chystala se něco říct, ale Brandon mi do toho zase skočil. ,,A teď mi konečně řekni, proč mě posledních pár dnů ignoruješ."