Nic pro mě neznamená✔️

Kapitola 31.

,,Co tu sakra děláš?!" chytla jsem ho za rukáv jeho košile a vyvedla za mnou ven.
Zářivě se na mě usmál. ,,Doslechlo se ke mně, že prý potřebuješ pomoc."
,,To se asi doslechlo blbě. Já pomoc nepotřebuju. A už vůbec ne tvoji." Opřela jsem se o zábradlí, které ohraničovalo menší verandu před vstupem do baru. Nemám odvahu se mu podívat do očí. Jeden pohled a skočila bych mu kolem krku a nikdy ho už nepustila. A to přesně nechci. Zvlášť v téhle náladě, kdy jsem balila barmana kvůli malé hádce s Brandonem. Nevěřím sama sobě.
Cítila jsem, že stojí kousek za mými zády. Pak následovaly dva kroky a přiložil mi dlaň na bedra. I když se mi úplně rozskočil tep a zapomněla jsem dýchat, zavřela jsem oči a v hlavě se zklidnila. Nemá na tebe žádný efekt. Jeho přítomnost s tebou vůbec nic nedělá. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Nádech —
,,Zase ses obarvila," řekl tlumeným hlasem. Nezmohla jsem se na víc než na sotva znatelné přikývnutí.
Uchechtl se. ,,Jako vždycky, když ti zlomím srdce."
Už ve mně vřelo, jakou si myslel, že má nade mnou kontrolu a proto jsem se k němu čelem otočila. ,,Všechno není jenom o tobě."
Přiblížil se ještě blíž. Na tváři jsem cítila jeho dech a rychle jsem se k němu zase otočila zády. Nádech, výdech. Je to sedm měsíců, Rose. Za tu dobu ses už sebrala a zapomněla na něho.
Malém jsem uskočila, když se sehnul k mému uchu a zašeptal: ,,Chybělas mi."
Oční víčka se znovu sklopily a teď už přestalo spolupracovat celé tělo. Zaklonila jsem hlavu a vydechla: ,,Ty...mi...ne."
,,Dokaž to," zašeptal znovu a přitiskl rty kousek pod mé ucho.
,,Jasone..."
,,Rose..."
Vyzvánění mobilu. Uf. Nevím, jak dlouho bych ještě odolala, než bych mu úplně podlehla.
Jako bych se probrala z hibernace, prudce jsem sebou trhla a odtáhla se od něj co nejdál. Přes rameno jsem se na něho podívala. Zamračeně se tvářil do mobilu.
Všiml si, že ho nenápadně pozoruju a potutelně se usmál. Sama se zamračím, protože nesnáším, že jsem mu dopřála to zadostiučinění z toho, jak lehce mě může kontrolovat.
Mobil schoval zpátky do kapsy a vzdálenost, kterou jsem se mezi námi snažila udělat, sfouknul jako domeček z karet. Zase stál pár centimetrů ode mě. Kurva, seber se, Rose! Ukaž mu, že ses přes něho dostala a už pro tebe nic neznamená.
Sebevědomě se otočím k němu. Založím si ruce na prsou a pohrdavě jej pozoruju.
,,Jak se máš?" zeptal se s jakýmsi obdivem v očích.
,,Až doteď dobře."
,,To ti ani trochu po mně nebylo smutno?"
,,První měsíc jsem kvůli tobě probrečela každý den i noc. Druhý měsíc jsem si našla přítele a už ve mně byla jen kapka smutku. Třetí měsíc jsem jenom zuřila. Proklínala jsem tvoje jméno a nadávala. A pak se to uklidnilo. Po dalším měsíci už jsem necítila ani hněv, ani smutek, jenom díru a nějaké prázdno v srdci na místě, které jsi kdysi zaujímal ty." Sama sebou jsem překvapená, že jsem tohle zvládla říct bez nějakého zaváhání nebo zadrhnutí.
Zprvu pobavený výraz nahradil na jeho tváři zklamaný výraz. ,,Které jsem kdysi zaujímal já?" vypadlo z něj zlomeně.
Nenašla jsem odvahu podívat se na něho. Pohledem jsem analyzovala dlaždice chodníku.
,,Rose," promluvil, ,,podívej se mi do očí a řekni, že už ke mně nic necítíš." Položil mi ruce na ramena a snažil se můj pohled zachytit. Místo nějaké odpovědi na jeho otázku jsem jenom řekla: ,,Proč ses vracel?"
Mou otázkou se zdál být dokonale zaskočený. Pokračovala jsem. ,,Proč odjedeš bez rozloučení, neodpovídáš mi na zprávy ani hovory a když se přes tebe konečně dostanu, tak se tady po půl roce objevíš a čekáš, že se na tebe vrhnu a odjedu s tebou do kouzelné země nezemě?" Z očí mi vytekla první slza. Se zavrčením ji naštvaně utřu. Jasonovy vždycky zářivé oči potemněly a stáhly se jako bouřkové mraky. ,,Protože tě miluju."
,,Ne," odseknu, z očí utekla další slza, ,,ty mě nemiluješ! Tohle není láska, Jasone. V lásce se střídají krásné chvíle s bolestivými. A tohle je jenom jedna velká bolest."
Jasonovy oči taky vypustí pár slz. ,,Chci, abys byla šťastná, Rosie. Nepřijel bych, kdybych věděl, že jsi. Ale ty nejsi."
,,Jak to můžeš vědět?"
,,Prostě to vím. Znám tě. Vím, že tohle není to, co chceš. Barney není ten pravý."
I v téhle smutné ubrečené chvíli mi z pusy uteče smích, když zase zkomolil Brandonovo jméno. ,,Máš pravdu. Možná není ten pravý, protože ten pravý jsi byl ty. Ale mě už nebaví jenom čekat, jestli spolu jednoho dne fakt budeme, vezmeme se a budeme mít děti. Nebaví mě, jak se neustále trápím při vzpomínce na tebe. Chci docílit toho, že jednou na tebe budu vzpomínat a nebudu mít přitom sevřené srdce bolestí. Jenom se usměju a řeknu si: ,Jason, moje první láska.'. Ale toho nikdy nedosáhnu, když mě neustále budeš opouštět a pak se nečekaně vracet." Do rukávu jsem utřela celý promáčený obličej od slz. Musela jsem vypadat odpudivě.
,,Pamatuješ, co jsem ti tehdy řekl před tou zasedačkou? Než jsme tam vešli a naše životy šly do kytek?" zeptal se se smutným úsměvem a palcem setřel pár mých slz.
Přikývla jsem.
,,Že si vždycky vyberu tebe. Nad vším. Nad všema." Opřel své čelo o to moje. Nechala jsem ho. ,,A tohle dělám i teď. Takže jestli říkáš, že jsi opravdu šťastná, tak odjedu. Hned teď. Už se nikdy neuvidíme. A tomuhle můžeme říkat to rozloučení, které ti od loňského srpna dlužím."
Přijde mi, že s každou vteřinou pláču víc a víc. Zavřu oči, zhluboka se nadechnu a vydechnu a pak řeknu šeptem: ,,Jsem šťastná."
Jason přikývl a o kousek se oddálil. Zvedl mi bradu a zahleděl se hluboko do mých očí. Potom se zmohl na slabý úsměv. ,,Sbohem, moje krásná Rosie."
Snažila jsem se taky se aspoň slabě usmát, ale ve výsledku to muselo vypadat jako nějaký úšklebek. Vytáhla jsem se na špičky a políbila Jasona na rty. Naposled. Naše rty se rozpojily, ale to jen, aby mě teď mohl políbit on. Krátký, ale zato velmi intenzivní teplý polibek v chladném únoru. ,,Sbohem, Jasone." Zašeptala jsem mu do úst a pak jsme se ještě chytili za ruku. Jak se pomalu vzdaloval, naše ruce se pomalu pouštěly a když už se držely jen za malíček, věnovali jsme si jeden poslední úsměv. Poté se Jason otočil zády a mi zůstal jen výhled na jeho mizící siluetu v temné noci...

***

Do soboty jsem se probudila s nateklými očními víčky a tmavými kruhy pod očima. Ani nevím, kdy jsem usla. Počítám, že jsem se ubrečela ke spánku.
Jako tělo bez duše jsem vylezla z ložnice a šla si uvařit kávu. Na stole ležel svazek klíčů.  Co tady dělají? Vím jistě, že jsem je dávala do misky v předsíni.
Potom pohledem prozkoumám celou kuchyň s jídelnou a obývákem. Projdu do chodby a v momentě, kdy moje oči zaznamenaly kufry a tašku, došlo mi to.
,,Rose," přátelský hlas Brandona proříznul ticho.
Opatrně se otočím, jako by to byl nějaký sériový vrah a v ruce držel mačetu. ,,Brandone?"
,,Myslel jsem, že ti udělám radost," usmál se a pomalu ke mně došel. Sevřel mě v objetí.
,,Na ten včerejšek jsem zapomněl z jednoho prostého důvodu; balil jsem si všechny věci, abych je tady ráno mohl hned zavézt."
Pravda se pomalu prokousává k mému myšlenkovému centru. Ještě nejsem připravena si ji připustit.
,,Napadlo mě, že se k sobě nastěhujeme. A jelikož je tvůj byt o dvě místnosti větší než můj, tak budeme bydlet u tebe." Radost, která mu čišela z očí mě málem usmrtila.
,,Jo?" vypadlo ze mě nejistě.
Přikývl a pořád mě držel za paže. ,,Jo."
,,Aspoň jsme to ale mohli předtím probrat. Nemyslíš, že to je věc, kterou by měli řešit oba partneři? Ne jenom jeden?"
,,Chtěl jsem tě překvapit. A to se povedlo." Políbil mě. ,,Jdu udělat snídani. Co si dáš?" zeptal se, jako by tady byl doma. I když, on už asi vlastně byl...