Věř Mi (Theo Raeken)

34. Slano-sladká snídaně

Vzala jsem ho ke mně domů. Mamka byla naštěstí v práci takže jsme měli barák do 8 ráno pro sebe. Furt se mi ozýval telefon s novými zprávami a pár hovorů jsem taky už vytípla. Nakonec už jsem na to neměla a vypla telefon úplně.

"Nechci ti dělat problémy."

Už byl na tom o něco lépe než když jsem ho táhla domu ale pořád na něm bylo vidět že dostal dost. I tak když jsem se na něj podívala jsem viděla toho kluka jako kdykoliv předtím. Toho kluka kterej se mi vždycky tolik líbil.

"Neděláš mi problémy ano? Jestli mám problémy tak jen z vlastní hlavy. Posaď se na postel za chvíli přijdu."

Došla jsem si pro misku s vodou a vzala z koupelny nějaký hadřík. Když jsem přišla do pokoje ležel tam a díval se z okna.

"Máš tam něco zajímavého?"

Trochu se zasměju a on hned otočí hlavu na mě. Sednu si k němu, namočím hadřík do vody a začnu mu s ním otírat krev z obličeje. Párkrát se zašklebí ale snaží se to skrýt. Jen se nad tím usměju a dál pokračuju.

Odnesu všechno do koupelny a hadřík pořádně properu v umyvadle. Když se vrátím nečeká mě pár krásných šedomodrých očí. Vidím ho tam ležet obličejem k oknu a tělem natočeným lehce na levý bok. Převleču se a lehnu si na druhou polovinu postele. Naposled se na něj podívám a pak i já zavřu oči a snažím se usnout. Poslední co cítím je jak mě jeho paže obejmou a přitáhnou si mě k jeho tělu. Naposled se usměju a pak se mi podaří usnout.

Ráno jsem vstala ale bohužel už jsem necítila to teplo se kterým jsem v noci usínala. Otočila jsem se a opravdu byl pryč. Rozhlédla jsem se po pokoji a nahlas vydechla. A zas je to tu chybí mi. Chybí mi tak moc že musím sama sebe obejmout, zavřít oči a myslet na něj. V dobu kdy jsem cítila slzu stékající po mé tváři jsem se probrala. Sedla jsem si a zavrtěla hlavou. Ne to nejde do tohodle se zas nesmím dostat.

Když jsem otevřela dveře pokoje do nosu mě bouchnula jakási vůně. Mísilo se to se slanou a sladkou. Opatrně jsem scházela schody když jsem uviděla postavu stojící u kuchyňské linky. Ano můžete všichni čekat že to bude ten který mi teď tak neskutečně chybí. I já bych v to doufala. Ale bohužel, sice stál zády ale i tak jsem poznala že to Theo rozhodně nebyl.

"Co tu děláš Liame?"

Řekla jsem do jeho zad. Čekala jsem že se otočí ale ne. Ani se nezarazil když mě slyšel. Jen dál stál zády ke mně a dělal bůh ví co.

"Chtěl jsem ti po ránu udělat radost. Po tom co se večer stalo."

Radost by mi udělalo to že by mi tu snídani připravoval někdo úplně jiný. Zamyslela jsem se a stoupla si vedle něho.

"Hlavně vím že si potřebujeme promluvit a pořád tě mám až moc rád na to abych o tebe přišel."

Konečně se na mě otočil a já tak mohla nahlédnout do jeho očí. Viděla jsem v nich skoro až smutek. Myslel to vážně. Jenže to že se mi přijde v 10 ráno omluvit snídaní fakt nevyjde. I tak ale měl pravdu i já ho mám ráda a proto jsem se rozhodla ho obejmout. Vpadla jsem mu do náruče a on mě silně stiskl k sobě.

"Omlouvám se Liv. Chtěl jsem udělat správnou věc. Nechtěl jsem ti ublížit ale akorát jsem to celé zase pokazil."

Hladila jsem ho po zádech a nic neodpovídala.

"Mám tě rád Liv nedovedeš si představit jak moc."

"Nepálí se tu něco?"

Pustila jsem ho a on hned otočil hlavu na pánvičku. Tenhle lívanec poletí asi rovnou do koše.

"Liame ty víš že tě mám ráda ale musíš pochopit že mě to vzalo. Vlastně tomu ani nerozumím a ty mi musíš říct pravdu co se stalo. Samozřejmě nejsi jediný ale vím že ty mi lhát nebudeš."

Nalila jsem si u toho džus a popíjela ho k tomu.

"Vím. Všechno mi je jasný a proto jsem tu."

Položil další dva talíře na stůl a tak mě čekala snídaně se vším všudy. Plus k tomu sladký dezert a to pravda.

Omlouvám se že si dávám tak načas ale mám toho teď více a hlavně vím že už mi moc kapitol nezbývá a nechce se mi tenhle příběh ukončit. Proto děkuji všem co jsou trpěliví a snad už to tolik prodlužovat nebudu.