Věř Mi (Theo Raeken)

32. A zase Theo

 Naposledy jsem se podívala na Dereka a s tím seskočila i poslední schod z tribuny.  Když jsem si to kráčela k nejmenovanému obchodu hned u školy ucítila jsem podivný mráz po zádech a asi díky mým schopnostem jsem tak trochu poznala o koho se jednalo. Ne že bych hned dokázala poznat z takové blízkosti o koho se jedná jen pouhou myslí. Stačil mi jen teď už lépe vyvinutý čich. Ta jeho vůně, nejen voňavka kterou měl tak moc rád ale i jeho osobitá vůně, kterou cítím neustále při sobě. Vždycky když mě obejmul, když jen kolem mě prošel a nejvíce když jsme ten večer v posilovně byli spolu. Pořád si tu vůni dokážu vybavit už jsem si ale myslela že ji nikdy neucítím. Ovšem osud tomu chtěl jinak.

"Liv."

Jen co jsem uslyšela jeho hlas jako bych ztratila uplně všechny smysly. Zastavila jsem a jen se dívala do země. 

"Liv prosím....podívej se na mě naposled."

Jako jeho loutka jsem se otočila a střetla se s těma jeho nádhernýma očima. Můžu vám slíbit že tak krásné je měl pouze Theodore Raeken. Troufnul si a udělal pár kroků ke mně samozřejmě já jako jeho loutka jsem ani o centimetr neuhnula od něj naopak jsem uvažovala jestli neudělat stejný pohyb kupředu jako on. Chyběli asi 3 kroky k tomu aby jsem stáli přímo u sebe. Tak blízko že by se mezi nás nevešel ani okvětní lístek lilie.

"Liv moc mě mrzí co se stalo. Taky mě moc mrzí že je z tebe to co je. Furt si nedokážu odpustit že jsem ten jediný důvod že se ti tohle všechno stalo. Nevím jestli ti to Scott vzkázal ale pro jistotu to řeknu ještě jednou. Miluju tě a vždycky tě budu milovat a kdybych mohl vzít čas zpátky a risknout to že se s tebou nikdy neudobřím a i pro tebe zemřu udělám to."

Snažila jsem se opravdu jsem se snažila držet v sobě všechnu tu bolest ale nešlo to. Každé jeho slovo ve mě pomaličku vypalovalo díru a když jsem slyšela s jakou bolestí to říkal nemohla jsem se ubránit slzám. On se ale rozhodl pokračovat.

"Nikdy jsem nevěřil že bych se takhle do někoho zamiloval. Vím je to dost velké klišé ale jen ti říkám jak to doopravdy cítím. Chápu že už spolu nikdy nebudeme moct být nebudeš ve mě mít důvěru už v ničem. Proto jsem se rozhodl odejít. Nedokážu tě dál vídat a nemoc tě znovu obejmout nebo ti dát pusu a co víc nikdy už nevidět ten tvůj úsměv, slyšet tvůj smích dokonce si pamatuju i na ty tvoje dvě malé vrásky mezi obočím když ses na mě právem zlobila. Pamatuju si tě úplně celou a pamatovat si tě vždycky budu a na to prosím nezapomeň. Vždycky pro mě budeš jediná Liv. Vždycky."

Už jsem to dál nemohla poslouchat moc sem ho milovala ano milovala i přes to všechno. Ale bylo tam pořád to že s ním nemůžu být. Nesmím, city je jedna věc,  ale bolest, bolest je zas věc druhá.

"Theo já nedokážu být v tvé blízkosti. Furt mě to k tobě táhne a myslím že to jen tak nezmizí ale nejde to tenhle vztah prostě já já nevím uvědom si že všechno není tak jednoduchý jak se zdá. Možná fakt bude pro všechny nejlepší když odejdeš nebudeme jeden druhému na očích a tak si nebudeme ubližovat."

Říkalo se mi to opravdu s těžko. Nechtěla jsem aby odešel vážně ne ale musel. Proto jsem se rozhodla udělat ten první krok otočila jsem se a začala kráčet dál do tmy. Vlastně ani nechápu proč jsem šla dál od hřiště. Teď už jsem neměla ani žízeň a ani hlad. Vlastně nemohla jsem se Derekovi ukázat takhle musím se někde uklidnit a pak se můžu vrátit a dělat jako že se nic nestalo. 

 Při myšlence že už ho nikdy neuvidím se mi znovu nahrnuli slzy do očí ale nohy se mi záhadným způsobem nechtěli zastavit. Ruce jsem si založila do sebe a myšlenkami jsem pořád zůstávala u něj. Chtěla jsem zastavit, otočit a naposledy se na něj podívat nebo dokonce si tohle vše rozmyslet skočit mu do náruče a už nikdy ho nepustit. Bohužel něco ve mně mě asi chtělo chránit a tak dalo mým nohám jasný příkaz a to nezastavovat. Najednou se jeho vůně začala vzdalovat a dokud nezmizela úplně. Pořád mě ale užíralo to že o něj přijdu navždy. Proto jsem se rozhodla zastavit. Zastavit se ale neotáčet se. Zatím. Rozhodovala jsem se jestli se doopravdy dokážu znovu střetnout s jeho pohledem a čekat co se nadále bude dít. Zvlášť po tom co jsem mu právě teď řekla. Sebrala jsem všechnu svoji odvahu a pomalinku jsem se, pořád s rukami spojenými do sebe, začala otáčet. Když jsem byla už tak v půlce ucítila jsem něco co mě vyděsilo a hodně. Byla to krev.