Věř Mi (Theo Raeken)

29. Nikdy je neopustím.

Pohled Scotta

"Měli by jsme dát vědět její mámě že jsme ji našli."

"Ale asi ne že jsi ji právě kousl a stane se z ní vlkodlak."

Achjo Stilesův humor se nezapře.

"Tak to je snad jasný Stilesi."

"Jenže co když jsi všimne jejího kousnutí ona sama. To co má na ruce asi jen tak hned nezmizí."

"Brett má pravdu musíme ji buď přikrýt a nebo něco co má dlouhý rukáv. Dojdu za mámou jestli něco nemá."

"Já mezitím zavolám tátovi na stanici aby sem přivezl její matku."

Mezi tím co Stiles volal tátovi jsem doběhl pro košili s dlouhým rukávem předal ji Lýdii a Malii aby ji převlékli.

Nemuseli jsme dlouho čekat a slyšeli jsme ustaraný strach Oliviiny matky.

"Kde je? Kde je má holčička?"

"Počkat co ji vlastně řekneme? Kde jsme ji našli co se stalo a tak?"

"Řekneme ji pravdu"

"Sakra Brette nemůžeme říct dalšímu člověku o nadpřirozenu. Ohrozíme nás všechny a teď dokonce i Olivii."

"Já vím ale co chceš asi tak dělat? Jen tak rychle nevymyslíme geniální nápad aby to nemělo další následky. Když řekneme že ji fakt někdo unesl bude chtít aby toho dotyčného našli. A zvlášt když se teď stane s Olivie to co se stane tak stejně dříve či později se to dozví."

Je mi jasné že je to ta nejjednodušší cesta ale nevím jestli to není ta nejhorší.

"Scotte?"

"Mami? Co se stalo? Probudila se? Prosím že nemáš zlé zprávy."

Všichni se postavili za mě a jen s těžkým srdcem poslouchali co má matka vynese za rozsudek.

"Sice se ještě neprobudila ale jinak je vše v pořádku. Chtěla bych vás jen poprosit aby jste šli všichni domu potřebujete si odpočinout a ona taky. Já tu zůstanu a kdyby se probudila zavolala bych ti."

"Ne mami já tu chci zůstat."

Chtěla mi říct stoprocentně ještě něco ale všichni jsme se zarazili když jsme zaslechli její hlas, který volal mé jméno.

Můj pohled

Umřela jsem. Chtěla jsem umřít a doufala jsem že mi to doopravdy vyšlo. Je to ode mě sobecké tu všechny nechat já vím, ještě v mém věku ale ta bolest se dívat na člověka, kterého milujete a nemůžete s ním být je neskutečný. Ještě když ho každý chce zabít a dopomohl zabít i mě. Pak je tu člověk který zase za pomoci úplňku ublížil mě. A jestli se doopravdy vrátil on. Ten který mě tehdy opustil bez jediného slova tak ani nevím jak se mu, vlastně jim všem mohu podívat do očí. Proto jsem se už nechtěla vrátit.

Z těží jsem zvedla oční víčka a snažila se rozpoznat kde to jsem. Chemikálie které jsem ucítila mě ale utěšili, poznala jsem že musím být v nemocnici. Dokázali to našli mě a já přežila. Tím pádem to co jsem viděla naposledy se doopravdy stalo. Pokud jsem neměla halucinace.