Věř Mi (Theo Raeken)

23. Dal jsem ti ji na starost!

Stále mé tělo leželo na lůžku ale s rozdílem že už jsem neměla přikurtovanou ani jednu část těla. Theo v ruce držel nějaký ovladač na, kterém zmáčkl jedno z tlačítek. Vršek lůžka se začal zvedat tím pádem jsem byla v takovým polo sedu. Opatrně si mě posunul tak že jsem byla naproti němu. Už jsem se zády o nic neopírala a tak jsem lehce zavrávorala. On mě však chytl.

"Theo já...."

"Ne Liv pomůžu ti. Oni ti ublíží, vážně ublíží a to nedovolím."

"Ty jsi mi taky ublížil patříš k nim."

"Už ne."

Najednou mě chytil a opatrně mě postavil na zem. Opřela jsem se o něj a on mě chytl kolem pasu. Chtěl se rozejít ale já neměla sílu. Proto si dal mou ruku kolem krku aby si mě podepřel ještě víc.

"Theo! Co to děláš?"

Zvedla jsem hlavu a naproti nám stáli oni. Ano doktoři děsu.

"Říkal jsem vám že ji máte nechat být. Ona nebyla na seznamu a nikdy nebude vaším pokusem. Ano dost vám dlužím ale tohle je moc."

"O našem seznamu ty nerozhoduješ. Ona se stane chimérou."

"Co když to nezvládne jako většina a zemře."

"Když zemře tak zemře. Jediné co tak se prokáže že je slabá."

"Tohle nehodlám riskovat."

"Fajn tak od teď bez tebe."

Jeden z doktorů mě vytrhl z Theovo sevření a položil mě zpátky na lůžko. Mezitím co mě znovu přivazoval jsem otočila hlavu abych viděla co se děje. Theo se s nimi pral ale oni mu nakonec bodly do krku nějakou látku. Theo hned na to odpadl a oni ho odtáhli někam dozadu. Když už jsem byla zpátky přivázaná tak mi do pravé ruky znovu strčili hadičku. Tentokrát jsem to cítila a byla to ukrutná bolest. Místo toho aby mi to krev odsávalo to do mě dostávalo nějakou látku. Chtěla jsem se podívat alespoň na barvu ale usnula jsem.

Pohled Scotta

Stále jsme čekali na Masona s Corym. Asi to nebrali jako nějakou důležitou věc. No všichni vypadali v pohodě dokud se nepodívali na Liama. V tu dobu poznali že se asi vážně něco děje.

"Tak jsme tu. Omlouváme se za zdržení ale snad nehoří."

"Ne nic se neděje jen jde Olivii o život."

"Liame uklidni se! Takhle se to dozvědět nemuseli."

Musel jsem ho trochu zkrotit přeci jen hádky a stres teď nepotřebujeme.

"Počkej cože? Jak jako jde Olivii jo život?"

"Víš Stilesi unesli ji."

"Kdo?"

"Doktoři děsu."

"Takže co uděláme? Měli by jsme toho teď dost probrat."

"No tak každopádně ji zachráníme Masone."

"Pokud už není mrtvá."

"Lydie dost! Není mrtvá zatím je jen nezvěstná."

Tak dost tohle už nedokážu poslouchat všichni tady o ní mluví že jsme o ni přišli ale ještě máme šanci to zachránit. A rozhodl jsem se Brettovi rozhodně dát vědět.