✨ Krásné počteníčko, sluníčka ✨
Pohled Arisu:
Vzala jsem ho dovnitř a udělala čaj. "Jak dlouho jsi venku čekal?" Zeptala jsem se, když jsem mu podala čaj.
"Moc dlouho ne." Odpověděl a s úsměvem si vzal ode mě čaj.
Zkoumala jsem ho pohledem. Jindy usmívající tvář teď mlčela a vypadala pochmurně.
Položil hrnek na stůl, u kterého jsme seděli a upřeně se na něj díval.
"Tak už to vyklop. Co je s tebou?" Naléhala jsem na něj.
Nezvedl pohled na mě ale smutně se usmál. "Zjistil jsi nějaké novinky ohledně Bokuta?" Zeptala jsem se ho na konkrétní věc. Snad se chytí a začne mluvit sám.
"Ano ale raději bych to teď nerozebíral." Pronesl Keiji a stále se díval do hrnku.
"Tak jo. Už jsi večeřel?" Zeptala jsem se ho a vstala od stolu. Nejlépe to jde s plným žaludkem, no ne?
"Nemám hlad." Odpověděl mi.
"Sakra, Keiji, řekni mi co s tebou je?!" Naléhala jsem rázně na něj. Trhalo mi srdce ho takhle vidět a štvalo mě, že mu nemůžu nějak pomoct.
Zvedl pohled na mě. "Tak moc chceš znát pravdu?" Zeptal se, ve mě hrklo a naskočila mi husina. Jeho oči byly utrápené a tón hlasu byl sice klidný ale smutný.
"Ani nevíš, jak moc mě trápí vidět tě v takovém stavu." Pronesla jsem a přistoupila k němu. Pevně jsem ho objala. "Ať je to cokoliv, spolu to vyřešíme." Prohlásila jsem a políbila ho do vlasů.
"Vím kdo je ten kluk, do kterého se Bokuto zamiloval i když bych to raději nevěděl." Začal mluvit Keiji.
Odtáhla se a měřila si ho pohledem. Pomalu jsem dosedla na židli naproti něj a moblila se aby se má předtucha nenaplnila.
"Teď se bojím zeptat…" Začala jsem a sebrala všechnu svou odvahu. "Jsi to ty?" Zeptala jsem se napřímo.
Keiji chvíli mlčel a nakonec přikývl. "Nechci ublížit ani tobě ani Bokutovi ale…" Odmlčel se uprostřed věty.
"Ale zase to nemůžeš nechat jen tak." Dořekla jsem větu za něj. Zase mi přikývl a schoval si tvář do svých dlaní.
Bylo mi ho líto. Objala jsem ho ze zadu kolem krku.
Zazvonil mu telefon. Pustila jsem ho a sedla si naproti něj ke stolu. Vytáhl mobil z kapsy a podíval se na displej. "To je máma." Oznámil mi a přijal hovor.
Hovořil s mámou a já ho bedlivě pozorovala. Soustředil se na hovor a dával pozor aby neprozradil po hlase své rozpoložení.
Pak zavěsil. "Táta dostal nabídku pracovat dva dny v terénu a máma ho chce doprovodit, takže se ptala jestli mi nevadí být v domě sám." Oznámil mi. "Aha ale samotného tě tam teď nenechám." Pronesla jsem rázně. "A co chceš dělat?" Zeptal se Keiji. "No buď budeš tady anebo půjdeme k tobě." Navrhla jsem. "To není nutné, Arisu. Nejsem malý." Odmítl Keiji. "Ale je to nutné, Keiji. Nejsi ve stavu, kdy bys byl sám v domě." Pronesla jsem rázně.
Keiji se usmál ale pak se zarazil. "Máma tě ale nepustí se mnou do prázdného domu." Pronesl. "To asi ne, takže problém vyřešen. Zůstaneš tady. Jdu zavolat mamči." Řekla jsem a i tak učinila.
Máma s tím neměla problém ale upozornila mě abychom nevyváděli žádné blbosti. To jsem ji okřikla, že nejsem malá. Keiji se jen culil.
Ukončila jsem hovor s mámou. "Co se směješ?" Zeptala jsem se ho s úsměvem. "Ničemu radši." Odpověděl s úsměvem.
"Takže, máš hlad?"
"Nemám." Odpověděl s úsměvem a roztáhl paže. S úsměvem jsem se mu posadila do klína a objala ho kolem krku. "Děkuju, Ari." Pošeptal mi do ucha. Já se víc k němu natiskla a zabořila hlavu do jeho ramene.
"Zajdu si domů pro nějaké věci a příjdu." Navrhl a trochu se odtáhl. "Mám jít s tebou?" Zeptala jsem se a podívala se na něho. "Nemusíš." Odpověděl s úsměvem a políbil mě na čelo. "Dobře. Dám si rychlou sprchu a budu na tebe čekat." Oznámila jsem a postavila se.
"Za chvíli jsem zpátky." Řekl než vyšel z domu a ještě mi věnoval letmý polibek.
✨ To by continued…✨
