✨ Krasné počteníčko, sluníčka ✨
Pohled Keijiho:
Jediný člověk mě napadl. Kenma. Už jednou jsem se mu svěřil a zná dobře Arisu, takže by mi mohl i poradit.
Vytočil jsem jeho číslo a po druhém zvonění mi to zvedl.
Kenma:
"Ahoj, co se děje?"
Me:
"Ahoj, nemohl bys přijít na hřiště? Potřebuji s něčím poradit."
Kenma:
"Jo klidně a může přijít i Kuro?"
Me:
"Umí držet jazyk za zuby?"
Kenma:
"Umí, neboj."
Me:
"Tak jo. Čekám na hřišti."
Kenma:
"Za deset minut jsme tam."
Me:
"Dobře, díky."
A zavěsil jsem. Nervozita ve mě stoupala. Kuroo je nejlepší kamarád Bokuta, takže i on by mi mohl být užitečný.
Seděl jsem na lavičce na hřišti a uvažoval jak jim to řeknu. Důmal jsem asi moc, protože jsem si přítomnosti Kenmy a Kuroa všiml hned až jak mi Kenma poklepal na rameno. Lekl jsem se ale hned se na ně usmál.
"Tak o co jde?" Zeptal se Kuroo a sedl si vedle mě. "Předem se omlouvám, že jsem vás vyrušil ale jsem v koncích. Jde totiž o Arisu a Bokuta." Řekl jsem.
"Tak spusť." Vyzval mě Kenma a sedl si vedle mě s druhé strany.
Všechno jsem jim řekl a oni jen tiše naslouchali.
"No a teď nevím co dál." Dodal jsem na závěr mého vyprávění a zoufale si povzdechl.
"Znám Ari dlouho a tohle se ji líbit nebude i když jsem si jist, že už něco tuší." Pronesl Kenma. "Měl bys ji to říct." Vložil se do toho Kuroo.
Stočil jsem pohled na něj. "Zbláznil ses?! To mě hned na místě můžeš zabít!" Pronesl jsem. "Souhlasím s Kurem. Arisu tě kvůli tomu nezabije. Spíš by tě zabila, kdybys jí to neřekl." Přidal se k němu Kenma.
"Můžeš nám věřit, Akaashi. Známe Ari už od mala, takže víme jak by reagovala." Trval si na svém Kuroo.
Povzdechl jsem si. "Ale jak? Nemůžu k ní jen tak přijít a vyklopit to na ni." Řekl jsem a nevěřil tomu, že vůbec nad touhle šíleností přemýšlím. Vždyť ji to raní.
"Úplně jednoduše. Tak jak jsi to řekl nám, to řekni i Ari." Radil mi Kenma. Chvíli jsem nad tím přemýšlel a pak zakroutil hlavou. "Nemůžu ji takto ranit." Pronesl jsem tiše.
"Raníš ji víc, když ji budeš tahat za nos. Ari je dost silná holka. Věř nám, zvládne to." Řekl Kuroo.
"Dobrá ale musím to ještě promyslet." Souhlasil jsem a nevěřil vlastním uším. Chystám se ublížit osobě, na které mi tolik záleží.
"Tady není co promýšlet. Musíš ji to sdělit co nejdřív. Neboj zvládne to." Řekl Kenma.
Kývl jsem na to a poděkoval jim, že mě vyslechli.
Následně jsem se s nimi rozloučil a šel jsem.
Přemýšlel jsem na tím vším tak hluboce, že se najednou ocitl před jejími dveřmi. Nevěděl jsem jestli je to správné rozhodnutí, to co mi radí kluci.
Ale když už jsem tady, tak ji alespoň pozdravím.
Zazvonil jsem ale nikdo mi neotevřel. Zazvonil jsem ještě jednou, dvakrát a ani po třetí se nic nedělo.
Zkusím na ni počkat deset minut a pokud se objeví, tak ji to všechno řeknu a pokud se neobjeví, tak ji to neřeknu. Rozhodl jsem se a podíval se na hodiny. Bylo za deset šest. Sedl jsem si na schod.
Uběhlo sedm minut a uslyšel jsem její hlas. Vzhlédl jsem k ní a hned ji objal. Tohle bude pro mě těžké rozhodování, možná snad nejtěžší mého života.
Chvíli byla zaskočena ale nakonec mě objala nazpátek. Užíval jsem si to možná poslední objetí do poslední chvíle.
Odtáhla se a starostlivě se mě zeptala: "Co se stalo?"
"Jen jsem tě chtěl vidět." Řekl jsem a snažil se znít věrohodně. Snad mi na to skočí.
✨ To by continued…✨
