✨ Krásné počteníčko, sluníčka ✨
(Ve stejnou chvíli, kdy se Bokuto svěřil)
Celý den Miu chodila jako tělo bez duše. Vlastně už dva dny takhle chodila a já si nevěděla rady.
"Miu, nechceš po škole zajít ke mě?" Zeptala jsem se ji. "Jo, proč ne." Odpověděla ducha nepřítomně.
Rozchod s Bokutem ji dost vzal a taky se snažila zjistit, proč ale odpověď se ji zatím nedostalo. Nemohu ji říct, že to Boku udělal kvůli klukovi.
Byla před námi poslední hodina a mě napsal Kenma na mobil.
Kenma:
Stále nemůže rozdýchat ten rozchod?
Me:
Ne a co je nejhorší, stále se ptá 'proč'
Kenma:
Nechceš ji to říct?
Me:
To není na mě, Kenmo. To musí Bokuto a pokud to neudělal do teď, tak má k tomu důvod.
Kenma:
Nebo je srab a bojí se hysterické holky.
Me:
To si nemyslím ale vyloučit to taky nemůžu.
Po vyučování jsem teda vzala Miu k nám. Máma byla v práci ale nechala mi vzkaz, že upekla máslové sušenky.
Miu jsem udělala horkou čokoládu a sobě ovocný čaj. Nabrala jsem sušenky a mířily jsme společně do pokoje.
Pustila jsem nějaké písničky a sedly si na postel.
"Co jsi zjistila o Bokutovi?" Zeptala se Miu.
"Nic. Je pro mě záhadou." Pronesla jsem a doufala, že to nebude rozebírat.
"Kdybych alespoň věděla, proč mě nechal..." Začala zase. "A dost, Miu. Hele víš co, dopijeme a půjdeme do města." Navrhla jsem ji. Potřebuje zaměstnat svou mysl.
"A co tam budeme dělat?" Zeptala se Miu. "Co asi. Zajdeme si třeba...třeba na kosmetiku. Nebo nakupovat." Improvizovala jsem.
Kosmetiku bych potřebovala a to nemluvím o mých vlasech. Docela je zanedbávám.
Miu se usmála. "Nákupy zní fajn a mohly bychom sfouknout i kadeřníka." Pronesla a napila se čokolády.
A jak jsem se domluvily, tak se šlo. Nejdříve jsme zavítaly u mamky v práci ať mi pustí nějakou tu korunu. Mile ráda mi pustila pár stovek a my jsme zamířili do kosmetického salonu.
Miu si to užívala a taky ji to slušelo. Pak jsme se vydaly na nákupy.
Miu si zkoušela sukni, která ji slušela a svetřík.
Mě padly do oka krásné legíny a tričko, které jsem si pak koupila.
Celé odpoledne jsme si to užívaly a k večeru si zašly ještě na večeři.
"Yohoo, jak to, že jste tady tak opuštěné." Přistoupil k našemu stolu ten největší otrava a hned si přisedl. "A chceme být i nadále opuštěné. Takže se můžeš postavit a pokračovat v cestě." Ozvala se Miu. "Ale no ta~k." Pronesl Oikawa.
"Děláš jako bych byl váš nepřítel." Dodal vážným tónem. "Dobrá. Takže popravdě. Na kterou máš zálusk tentokrát." Zeptala jsem se drze. "Ani na jednu z vás. Obě jste ve vztahu a já i když na to nevypadám, tak nelezu do zelí." Odpověděl upřímně Oikawa.
"A co když ti řeknu, že jedna z nás už ve vztahu není." Poznamenala jsem. "Arisu." Napomenula mě Miu. "Vím, kam míříš. Nechci s vámi flirtovat. Chci si jen popovídat ale pokud nestojíte o mou společnost, tak raději půjdu." Řekl a už se začal zvedat. "Tak si zase sedni." Řekla jsem a Oikawa se s úsměvem rád posadil zpátky.
Povídaly jsme si s ním a byly i mile překvapené. Je to sice střevo ale musela jsem uznat, že je fajn. Dokonce jsme se i dost nasmály těm jeho historkám.
Nabídl nám i doprovod domů a my nebyly proti. V půlce cesty jsme se rozdělili. Já šla domů a Oikawa odprovodil Miu domů.
Před domem na mě čekal Keiji. Nevzpomínala jsem si, že bychom se domlouvali na dnešní večer.
"Ahoj, děje se něco?" Zeptala jsem se, když jsem stála u něj. Hned se postavil a hned mě začal objímat. Tohle už tady jednou bylo a nedopadlo to moc dobře.
Chvíli jsme se objímali a pak jsem se odtáhla abych mu viděla do tváře. "Co se stalo?" Zeptala jsem se starostlivě. "Jen jsem tě chtěl vidět." Řekl Keiji ale já měla jiný pocit.
✨ To by continued…✨
