-15-

25 3 1
                                    

Ráno jsem u snídaně informovala mámu, co mě čeká.

"No páni, zprávy se šíří rychle. Tak to je na čase abych ho poznala." Rypla si do mě máma se šibalským úsměvem.
Přišla mi zpráva od Akaashiho, že je na cestě ke mě. "No už dneska ti ho přestavím. Je na cestě ke mě." Oznámila jsem ji s úsměvem.
V mamce to hrklo. "Moment, to jako dnes?" Zeptala se pro jistotu. "Jo, za deset minut je tady." Odpověděla jsem ji klidným hlasem a máma se postavila. "Ježiši, musím ze sebe udělat člověka." Vyhrkla ze sebe a vypařila se z kuchyně. Já se nad tím usmála a věnovala se dál své snídaně.

Opravdu se za deset minut rozezněl domem zvonek a já šla otevřít, protože máma se ještě česala.

"Ahoj." Pozdravila jsem s úsměvem Akaashiho na prahu našeho domu a všimla si, že měl kytici růží. "Ahoj." Pozdravil mě a přistoupil ke mě blíž a dal mi pusu na tvář, vytáhl jednu růži a podal mi ji. "Děkuji." Poděkovala jsem s úsměvem a přivoněla si k ní. 

Vyzvala jsem ho aby šel dál. "Počkej, máma tě chce poznat a ví o tom našem divadle." Řekla jsem mu když ho vedla do obývacího pokoje. "Tak nějak jsem s tím i počítal." Poznamenal Akaashi a zvedl tu kytici, já se usmála.

Do obýváku přišla máma s úsměvem a hned přistoupila k Akaashimu. "Tak, Akaashi Keiji a to je Misugi Mia, moje máma." Představila jsem je a oni si potřásli rukou. "Dobrý den." Pozdravil ji Akaashi a podal mámě kytici. "Ahoj a děkuji." Pozdravila ho máma a přivoněla si k růžím.

Chvíli jsme si všichni tři povídali a pak se odebrali do pokoje. "Tvoje máma je super." Pronesl Akaashi, když jsem zavírala dveře pokoje. "Jo to je ale ještě chvíli a vytáhla by trapasy z dětství." Odsouhlasila jsem s úsměvem. Akaashi se zasmál. "Že ty matky jsou stejné." Poznamenal mezi smíchem.

"Budeme tady nebo půjdeme ven i když popravdě se mi tě nechce teď tahat ven, když máš odpoledne ten nesmyslný zápas." Řekl rozpačitě Akaashi a sedl si na postel. Já se usmála a sedla si vedle něj. "Taky bych si raději schovala síly na zápas, takže si vystačím procházkou po parku." Navrhla jsem a celou dobu se na něj dívala. "To je dobrý nápad."  Odsouhlasil ale stále seděl a vzájemně jsme se dívali do očí.

Najednou se naše rty začaly nebezpečně přibližovat. Už jsme se jemně dotýkali špičkou nosu, když mi zazvonil telefon. Rychle jsem se pro něj natáhla a v duchu uvažovala, jestli mám volajícímu poděkovat nebo vyškrábat oči.

Podívala jsem se na diplej. "Kuroo?" Přečetla jsem jméno na displeji tázavě a rychle přijala hovor.

Me:
"Kuroo?"

Kuroo:
"Já to postral. Všechno jsem pokazil."

Me:
"Dobře. Tak teď se uklidni a řekni mi co se stalo."

Doufala jsem, že neudělal to co jsem myslela, že udělal.
Po chvíli ticha začal mluvit.

Kuroo:
"Chtěl jsem dostat z Kenmy to jméno toho kluka a asi jsem na něj moc tlačil až jsme se pohádali a on odešel a já nevím co mám teď dělat."

Takže udělal. Já ho vážně zabiju.

Me:
"Ty jsi takový idiot. Zavolám mu a dám ti vědět."

Řekla jsem a zavěsila. "Co se stalo?" Zeptal se Akaashi. "Kuroo se pohádal s Kenmou a teď má o něj starost. Idiot jeden." Odpověděla jsem a hned jsem vytočila Kenmu.

Kenma:
"Už ti volal."

Me:
"Jo, kde jsi?"

Kenma:
"Kousek od tebe. Snad jsi doma?"

Me:
"Jo, jsem."

Kenma:
"A je tam i Akaashi?"

Me:
"Ano je."

Kenma:
"Dobře za chvíli jsem u tebe. Mezitím mu můžeš říct co víš."

Me:
"Dobře. Budu tě čekat."

Řekla jsem a zavěsila. "Za chvíli dorazí Kenma." Oznámila jsem mu a lehla si na postel. "Aha. Mám odejít?" Zeptal se Akaashi. "Nemusíš. Z nějakého důvodu mi dal svolení tě seznámit z jeho situací. Teda pokud máš zájem." Odpověděla jsem a vytočila Kuroa.

Kuroo:
"Tak co? Kde je? Je v pořádku?"

Začal chrlit jednu otázku za druhou.

Me:
"Uklidni se. Je v pořádku a míří za mnou."

Kuroo:
"Jdu k tobě."

Me:
"Ani náhodou. Ty zůstaň tam, kde jsi a já to vyřeším. Jasný!"

Kuroo:
"Dobře. Díky."

Me:
"Fajn, hele nejraději bych ti zakroutila krkem."

Kuroo:
"Věř mi, já sobě taky."

Me:
"Tak jo. Zatím, čau."

Kuroo:
"Ahoj."

A zavěsila jsem. "To je zase den." Poznamenala jsem. "Takhle to máš denně?" Zeptal se Akaashi a lehl si vedle mě na bok a podepřel si hlavu. "Skoro ano." Odpověděla jsem s úsměvem.

✨ Krásné počteníčko, sluníčka ✨

Hra na láskuDonde viven las historias. Descúbrelo ahora