✨ Krasné počteníčko, sluníčka ✨
Vycházela jsem z tanečků, když si uvědomila, že jsem tam nechala mobil.
"Miu, běž napřed. Já tě doženu, musím se vrátit pro mobil." Řekla jsem ji a vběhla do budovy.
Z tělocvičny se ozývala hudba ale tuhle jsem neznala.
Vešla jsem do tělocvičny a popadla mobil, který ležel na lavičce a koukla se, kdo tady ještě straší. Bylo to naše chlapecké duo. Kaito si mě všiml a poklepal Botana po rameni, který zkoumal něco na mobilu. Hned se na mě otočil a oba se vydali ke mě.
"Vy ještě nemáte dost?" Zeptala jsem se s úsměvem, když ke mě došli. "No spíš zkoumáme jednu choreografii a zkoušíme se ji naučit." Pronesl Botan.
"Aha a jak vypadá ta choreografie?" Zeptala jsem se zájmem.
Kluci mi ukázali video kde tančilo pár kluků. Byla to docela náročná choreografie ale dala by se zvládnout.
"Co je to za skupinu?" Zeptala jsem se a nespustila oči z videa. "Je to k-pop skupina Stray Kids. Ti kluci jsou dobří." Odpověděl Kaito s jiskrou v očích.
"Kaito je poslouchal celý víkend a tak nás napadlo zkusit se naučit jejich choreografii." Prozradil Botan.
"Vypadá to dobře." Pronesla jsem, když kluci z videa přestali tančit.
Zazvonil mi mobil a já se koukla na displej. Volal mi Keiji.
"Tak kluci, už musím jít ale doma si je taky poslechnu a kouknu se na ně, pak bych vám mohla pomoct. Mějte se." Řekla jsem a loučila se s nimi. Vycházela jsem z tělocvičny a zvedla hovor. "Ty taky, ahoj." Slyšela jsem za sebou.
Me:
"Promiň, zapomněla jsem si mobil v tělocvičně, tak jsem se vracela."
Řekla jsem omluvně.
Keiji:
"V pohodě. Kde teď jsi?"
Me:
"Vycházím z umělecké školy."
Keiji:
"Tak tam na mě chvilku počkej. Budu u ní za pět minut."
Me:
"Dobře."
Zavěsila jsem a uvažovala nad tou choreografii, co se chtěli naučit Botan a Kaito. S trochou práce by se dala naučit. Ti dva vypadali do toho tak zapáleně. Hlavně Kaito a jako správný přítel ho Botan podporuje.
Po pěti minutách jsem spatřila Keijiho, jak se ke mě blíží. S úsměvem jsem čekala až bude u mě ale úsměv mi opadl, když jsem si všimla jeho pokleslé tváře.
Ani jsem ho nestačila pozdravit a už mě k sobě tiskl. Objala jsem ho kolem krku a chvíli ho mlčky hladila po vlasech.
Po chvíli se trochu odtáhl a já si ho zkoumavě prohlížela. "Co se ti stalo?" Zeptala jsem se. "Od rána se na mě přilepila smůla. Máma si vzala do hlavy, že se mnou půjde nakupovat, prý abych si obnovil šatník, když mám tebe a já ji odmítl s tím, že jsem spokojený s mým šatníkem.
Ve škole jsem se pohádal s Bokutem, protože jsem zapomněl na ranní trénink a on mi vytkl, že už kašlu na tým a že jsem více s tebou. No při odpoledním tréninku mi dal pěkně do těla." Postěžoval si Keiji a vypadal jako hromádka neštěstí.
Objala jsem ho a on se nebránil. "To bude dobrý, zlato." Konejšila jsem ho. "Možná bychom mohli nějaké kousky oblečení koupit aby byla tvá máma spokojená." Dodala jsem a trochu se odtáhla. "Ne nechci skákat jak ona pískne." Zamítl Keiji. "Tak si promluvím s Bokutem." Navrhla jsem. "Ne, nech to tak. Snad vychladne." Zamítl to Keiji. "Ach jo. Pojď půjdeme ke mě." Navrhla jsem mu. Keiji mi to odkýval. Takže jsme se vydali ke mě.
✨ To by continued...✨
