25

198 12 7
                                    

Niall

,, Paule tohle je Vee." řekl Liam směrem k Paulovy. Paulův výraz se z naštvaného změnil na zmatek a pak na nasrání. Jinak to říct nejde. ,, Vee, toto je Paul o kterém jsme ti říkali." dodal už ne s tak jistým hlasem.

,, Můžete mi laskavě vysvětlit, co se tu děje a kdo je toto? Doufám, že to není přítelkyně někoho, protože když se na ní tak dívám. tak nevypadá, že by jí bylo více než šestnáct. Já vás zabiju kluci." Začal na nás křičet Paul. Vee se v tu dobu schovala za mě, aby se jí něco nestalo. Úplně jí chápu. Paul vypadal vážně hodně děsivě, kdyby jsem ho neznal, tak dlouho jak ho znám a nevěděl, že nám nechce ublížit, tak by jsem z něj měl taky pěkně nahnáno. Už si asi uvědomil, že to přehnal, ale stejně se moc neuklidnil.

,, V klidu Paule. Jak už říkal Liam tohle je Vee. Neboj se, není přítelkyně nikoho z nás. My jsme jí tak trochu adoptovali." řekl Louis, ale poslední slovo zašeptal, že jsme ho neslyšel pomalu ani já a to stojím vedle něj. Paul ho, ale slyšel. To ho dorazilo.

,, Cože jste?" zařval tak hlasitě, že už to snad nejde.

,,No, adoptovali si jí." řekl mu Liam na plnou pusinku. On má tedy dneska úplně úžasné nápady. Nejdřív vyděsí Vee, pak nakrkne Paula a teď ho dorazí. Vážně výborné. Už jsem se nadechoval, že mu něco řeknu já, ale něž jsem to stihl, tak pokračoval. ,, Hele Paule, my víme, že jsi na nás naštvaný, ale než budeš dělat ukvapené závěry, nechceš si nejdřív to nechat vysvětlit a alespoň se s Vee seznámit. " zeptal se ho. První normální slova z jeho strany. Za dnešek. Paul nic neřekl, jenom kývl. ,, Tak se běž nejdřív uklidnit vedle. Niall a já půjdeme s tebou a všechno ti vysvětlíme. Kluci bude vám moc vadit, když tu s ní počkáte." pokračoval a poslední větu obrátil na kluky. 

,, V pohodě, brácho. Klidně běžte my to tu Vee ukážeme. Nemusíte ani spěchat." poplácal Harry Liama po zádech a už nás začali vyhazovat z místnosti. Ohlédl jsem se na Vee a ta měla na tváři velký úsměv a v očích se jí ukazovalo, jak moc je z nás pobavená. Tím pádem jsem odcházel z místnosti s úsměvem na tváři.

,, Tak mluvte." vyzval nás hned co se zavřeli dveře.

,, Víme, že jsme ti to měli říct, ale nevěděli jsme jak. Vee je hodně složitá osůbka a ty jsi jí právě teď vyděsil. Prožila si toho hodně, ale co přesně to ti neřekneme. Až nám to dovolí nebo až ti bude věřit. Hlavně jí nenuť sundat si kapuci, ona si jí sundá až sama uzná za vhodné. Prosím, hlavně už v její blízkosti nekřič. Hlavní věc. Neptej se na její rodinu, ano? Nemuselo by to dopadnou dobře. Paule, Vee za nic nemůže. Buď na ní alespoň trochu milý, jo?" řekl jsem mu. Sám sebe musím pochválit za tento monolog co sem vymyslel. Dobře já. Paul se na mě podíval a kývl.

,, Tak fajn. Pojďme chci se s ní seznámit." řekl a usmál se. Kývli jsme a všichni se vydali zpátky do místnosti. Když jsme vešli, tak to co jsem viděl mi úplně vyrazilo dech.

Vee stála u mikrofonu v nahrávacím studiu a zpívala.

? Pov

Z letiště k nám domů to trvá zhruba půl hodiny cestou v autě jsem sice měl zapnuté písničky neboli rádio, ale vůbec jsem ho neposlouchali. Jediné co se mi honilo hlavou, jak budou reagovat. Vzpomínám si na den, kdy jsem odcházel z domu.

Flashback
,, Nenese. Prosím neodjížděj." křičela na mě moje malinká sestřička, když ke mě běžela. O chvíli později přiběhl i bráška a oba mi objeli nohy. Klekl jsem si k nim na koleno a objal je. V tom přišli do místnosti i mí rodiče s nečitelným výrazem ve tváři. Podíval jsem se na ně ještě jednou a tentokrát se na ní více zaměřil máma měla sice takový výraz, ale její oči ukazovali jak moc je smutná. Bylo mi z toho do breku, ale prostě to musím udělat.

,, Musím, nebojte se. Ještě se uvidíme, ano? Až dostuduji, tak se vrátím a půjdeme se podívat spolu do Zoo. Na zvířátka." řekl jsem jim a naposledy je objal. Chtěl jsem jít obejmout i rodiče, ale oba o krok ustoupily. Sklonil jsem hlavu zase svoje kufry a vyrazil k taxi, které na mě čekalo před domem. Nasedl jsem dovnitř a ještě jednou jsem se ohlédl na dům, kde jsem žil 20 let a teď odjíždím. Začali mi z očí padat slzy. Naposledy jsem se ohlédl a viděl Rodiče, kteří se snaží držet sourozence, aby se mnou neutíkali. Hlavu jsem si opsal opěrku a nechal slzy, aby si našly cestu ven z mých očí.

Konec flashback

To bylo naposledy, co jsem je od té doby viděl.

To jsem, ale netušil, že se to za chvíli změní.

Ahoj, je sice pozdě, ale pořád je neděle, takže doufám, že to pochopíte. Včera mi přestal fungovat telefon, takže to všechno musím psát na počítači. Bude asi muset na reklamaci, tak se mi to všechno komplikuje. Už jste přišli na to kdo je ten neznámí? Budu ráda za jakýkoli komentář nebo dokonce hvězdičku. Tak se loučím a ozvu se zase příští neděli. Ahoj.

883 slov

Skrytá pod kapucíΌπου ζουν οι ιστορίες. Ανακάλυψε τώρα