Skrytá pod kapucí

10

Vee

Byla tam Megan. Hlavu měla sklopenou a vypadala provinile. Ale jestli můžu hádat tak to jenom hrála.

,, Á, už jsi tady Vee." zvolal šťastně ředitel. Meganina hlava vystřelila mým směrem, ale hned se zase podívala na zem.  

,, Chtěl jste se mnou mluvit, pane řediteli?" zeptala jsem se potichu a podívala se na něj. 

,, Ano, Megan ty běž už do pokoje a nezapomeň na svůj trest." řekl ředitel směrem k Megan. Ona mlčky pokývala hlavou a vstala. když procházela kolem mě tak si ředitel odkašlal. Megan se na něj otočila s nechápavým pohledem.

,, Nezapomněla si náhodou na něco, Megan?" řekl se zvednutým obočím a pohledem pokynul mým směrem. Megan jen protočila očima a otočila se na mě.

,, Ano, samozřejmě. Promiň Vee za to jak jsem na tebe křičela na chodbě. a to co jsem řekla není žádná pravda. Tak už můžu jít?" říkala mým směrem, ale poslední část otočila směrem k řediteli.

,, Ano můžeš, ale bylo by lepší, kdyby se to příště obešlo bez toho protáčení. tak a teď už běž." říkal s pohledem upřeným na Megan. Poté co odešla, mi ředitel pokynul ať se posadím naproti jemu. Dosadila jsem se a upřela pohled na podlahu. Ani popravdě nevím proč to pořád dělám. Nevím proč se nedokážu lidem podívat do očí. Jestli to nebude tím, že si pořád viním za smrt rodičů a bratra. Připadám si jako vrah. Mám pocit jako by jsem radši měla zemřít já než oni. Já si nezasloužím žít, oni ano. No, to už jsem zašla moc daleko.  Z mého přemýšlení mě vytrhlo zakašlání. No, poházelo od ředitele. Rychle jsem, se na něj podívala a stejně rychle sklopila hlavu.

,, Omlouvám se říkal jste něco. Zamyslela jsem se. Vážně mě to mrzí." řekla jsem smutně. Doufala jsem, že jsme ho nenaštvala.

,, To je v pořádku Vee, to proč jsem tě pozval je, že se s tebou chci rozloučit. Dneska je pátek a ty odjíždíš zítra. Chci aby jsi věděla, že se nám po tobě bude stýskat a hádám, že holkám na tvém pokoji taky. Vždy když se budete chtít setkat tak vám to, já i kluci umožníme a nebudeme vám bránit. Kluci jsou hodný, tak se jich nemusíš bát. Mě i jim je jasné, že bude nějakou chvíli trvat aby jsi jim uvěřila a otevřela s, ale oni ti dají kolik budeš potřebovat. Tak a teď ti chci dát takovou maličkost. Dávám ji všem, kteří nás opouští, tak ani ty nebudeš výjimkou." řekl mi a podal mi dárkovou tašku. Podívala jsem se do ní a to co tam bylo mě překvapilo. Ale musím říct, že to určitě nebylo špatně, ale vážně mile. Byl tam rámeček s fotkou, na které jsou všichni z děcáku. Každý rok se takhle fotíme. Bylo tam ještě ještě pár věcí, ale to už nestojí za řeč.

,, Děkuju." řekla jsem mu s pohledem upřeným na jeho stůl.

,, To nestojí za řeč. Jsem, rád, že se ti to líbí. Tak, doufám, že sis to tu alespoň trochu líbilo i když je to dětský domov. No, ale nějaké hezké  vzpomínky určitě máš. Teď tě, ale už nebude zdržovat ať se můžeš jít rozloučit s ostatními." řekl mi ředitel milým hlasem.

,,Ano už půjdu." řekla jsem mu. Rukou mi pokynul ke dveřím a já jsem se zvedla. Ve dveřích jsem se na něj otočila a darovala mu úsměv. Pan ředitel mi ho s překvapeným obličej vrátil.

Když jsem přišla ke mě do pokoje čekalo mě tam překvapení. Holky měli všechny postele spojený, že to tvořilo dost velkou plochu. Všechno měli přikrytý dekami a ozdobený. Přišla jsem k židli a sundala si mikinu. Na holky jsem se dívala s otevřenou pusou.

,, Páni, holky. Co to je?" zeptala jsem se okouzleným hlasem. Holky se  na mě podívali se strachem vepsaným v očích.

,,Nelíbí se ti to? Chtěli jsme ti poslední večer tady nějak zpříjemnit. Mysleli  jsme si, že si uděláme holčičí večer a tak. Prostě, že si to užijeme.   Líbí se ti to, že jo?" říkala Bell se strachem v hlase.

,, Nebuď blázen, jasně že se mi to líbí. A určitě si to užijeme." řekla jsem. Až teď jsem si všimla tašek položených u postele. Podívala jsem se na ně s otázkou.

,, No, my jsme koupili nějaký brambůrky a pití, aby jsme si to ještě víc zpříjemnili. Ředitel to dovolil a ještě nám půjčil notebook aby jsme si mohli něco pustit. Prostě holčičí a filmový večer. Co ty na to?" řekla Mia. Upřímně jsem se na ně usmála.

,, Je to skvělí nápad. Moc děkuji holky. Určitě si to užijeme, ale teď můžeme jít na to?" řekla jsem s úsměvem.

,, Jojo, jenom skočím do jídelny pro nějaké mísy. Za chvíli jsem zpátky. Opovažte se mi to sníst." řekla Bell a rychle utekla.

Říkala pravdu, když řekla, že je za chvíli zpátky. Celý večer jsme si vážně užili. Filmy jsme sledovaly snad do čtyř do rána a snědli jsme asi deset pytlíků různých brambůrku. A o pití radši ani nemluvím. Byla to vážně super rozlučka.

,, Holky, slibte mi, že se budeme vídat i nadále." zamumlala jsem potichu.

,, To je jasná věc." řekla Mia. To bylo poslední co jsem slyšela, než jsem se nechala pohltit spánkem.

Ahoj, tak dneska další kapitola. Doufám, že se vám dnešní kapitola líbila a budu moc ráda za jakýkoli názor.

888 slov