17

263 12 6
                                    

Vee

Začala jsem malinko vnímat. Slyšela jsem jak všude kolem mě něco pípá. Slyšela jsem taky tiché čichání. Znělo to jakoby někdo brečel. Chtěla jsem otevřít oči, ale někdo začal mluvit, tak jsem je nechala zavřené, aby jsem si to mohla poslechnou.

,, Promiň Vee, vím, že je to celé moje chyba, ale musíš mi věřit, že jsem to nechtěl. Mám tě strašně rád. Já vím, že mě neslyšíš, ale chci ti to říct. Nikdy jsem neměl sestru a když jsem se dozvěděl, že si tě adoptujeme, byl jsem strašně šťastný. I po té krátké době co tě znám tě beru jako svoji vlastní sestru. Když tam na tebe ta holka začala řvát, tak jsem byl tak moc v šoku, že jsem nemohl nic říct. Strašně si to vyčítám a moc doufám, že mi to někdy odpustíš. Teď tě nechám samotnou ať máš klid." když začal mluvit cítila jsem jak svojí hlavu opřel o moji ruku. Po chvíli jsem cítila jak mi na ruku dopadají slzy. Když to dopověděl, tak zvedl a začal odcházet ke dveřím. V mysli my běžela jenom jedna věta. Takhle to nemůžu nechat. Rychle jsem otevřela oči až mě do nich uhodilo světlo. 

,, Taky tě mám ráda." zašeptala jsem. Niall u dveří stuh a pomalu se otočil mým směrem. Podíval se na skelným pohledem jakoby nemohu věřit, že jsem doopravdy vzhůru. Rozeběhl se ke mě a vtáhl mě do obětí. Teď jsem ani neztuhla, spíše jsem se k němu více přitulila. Po chvíli se odtáhl a já nad tím zakňučela.

,, Za chvíli přijdou ostatní, tak se dozvíme, kdy budeš moct jít domů." řekl a znovu si mě přitáhl k obětí.

,, Niall." upoutala jsem na sebe pozornost. ,, Podáš mi prosím mojí mikinu?" zeptala jsem se. Přikývl a podal mi jí.

,, Ty, Vee, můžu mít otázku?" zeptal se mě, když jsem si na sebe natahovala mikinu.

,, Jasně můžeš." řekla jsem zase potichu. Mám u sebe svojí mikinu, tak se cítím v bezpečí a něco mě nutí mluvit potichu. Ale já s tím tedy problém nemám.

,, Proč pořád nosíš mikinu?" zeptal se mě. Tuto otázku jsem čekala. Bylo mi jasné, že tato otázka jednou přijde. Dřív nebo později.

,, Dává mi větší pocit bezpečí." řekla jsem a ještě více se do ní zabalila. 

,, Vee." povzdechl si Niall. ,, Víš, že se nás nemusíš bát a že by jsme ti nikdy neublížili, že jo? Milujeme tě Vee a budeme tě chránit. Ano?" řekl mi Niall.  Nejsem si jistá jestli mi říká pravdu. Doufám, že jo.

,, Takže si nemyslíte to stejné co ta dívka? Nemyslíte si, že na sobě nosím pouze strašné hadry a že ona je mnohem lepší než já? Nebo že by o mě nezavadil ani bezdomovec? Nebo že ona je vaše partie a já ne? Myslíte si to taky?" zeptala jsem se a podívala jsem se zpoza kapuce.

,, Panebože! Jasně, že si to nemyslíme. Ty jsi mnohem lepší než ona. Byla zmalovaná až moc. Přírodní krása je mnohem hezčí. Jsi krásná. To ona nám nesahá ani po kotníky. Ty ano. Ani nepřemýšlej nad tím co říkala. Blábolila nesmysli." řekl mi. Kývla jsem. Začala se mi motat hlava a tak jsem se rychle položila. Niall si sedl vedle mě. Takhle jsem v tichu jsme seděli dokud se od dveří neslyšeli, že někdo zaklepal. Cukla jsem sebou, protože jsem to nečekala a lekla jsem se. Niall mi položil jeho ruku na mojí, aby mi dal pocit bezpečí a ukázal, že se nemám čeho bát.

,, Dále." řekl Niall. Dveře se otevřeli a dovnitř vešli všichni zbylí kluci. Na tvářích měli vepsané vyděšené výrazy. Kluci se na mě podívali a všichni mě po jednom objaly.  

,, Díky bohu jsi v pořádku." řekl Harry. ,, Ani nevíš jak moc jsem se o tebe bál, když mi zavolal Liam s tím, že mu volal Louis, že jste všichni v nemocnici, protože jsi omdlela. Bože, strašně jsem se o tebe bál." řekl mi a znovu mě objal. A jela další vlna obětí. Jestli mě budou objímat, tak často si na to asi brzo zvyknu. A to se mi moc nechce. Nechci si na to zvykat, protože kdyby se jim něco stalo asi by jsem to nezvládla.

,, Vee, mluvil jsem s doktorkou, tak jestli se cítíš dobře, tak můžeme jet domů. Prý nemáš ani otřes mozku, tak si tě dneska můžeme vzít domů. Dnes máš ještě ležet aby se ti neudělalo špatně. Máme tě kontrolovat a kdyby ti nebylo dobře tak máme přijet. Musíš nám to, ale říct. Ano, Vee?" řekl Liam. Jenom jsem kývla a vstala jsem z postele. Rozešla jsem ke dveřím nechávající kluky za mnou. Nechápavě se za mnou rozešli. Rozhodla jsem se, že se od nich budu snažit držet co nejdál. Vím, že to bude těžké a bojím se, že to nedokážu. No, budu se snažit a snaha se cení. No, ne?

Došli jsme k recepci a Liam podepsal propouštěcí papíry a my všichni se vydali k jejich autům. Já jsem jela zase s Louisem a Niallem. Ostatní jeli za námi.

Uvidím co přinese další den.

Čauky, jak se máte? Dnes tu máme další  kapitolu.  Dneska zase požději, ale dříve jsem to bohužel nestihla. Budu moc ráda, že za jakýkoli komentář nebo hvězdičku. 

873 slov 

Skrytá pod kapucíKde žijí příběhy. Začni objevovat