Ohněm proti ohni

† nemoc †

†††

"Co děláš?"

"Vymýšlím medicínu."

"Referuješ na ten svůj výlev z dříve?"

"Přesně tak," pokynul na něj princ uhlem a střelil po něm krátkým, významným pohledem, než stočil svou pozornost zpět k papíru před sebou.

Felix se spokojeně natáhl na záda. "Tak pracuj, ty náš mediku. Uzdrav svou zemi."

Co jej překvapilo, byla nepřítomnost stížností na jeho obvyklý sarkasmus. Nadzvedl se na lokti a s povytaženým obočím se podíval na člověka, který se zamračením a planoucíma očima téměř až podpaloval papír s poznámkami. Mávnutím ruky papír složil a nechal odlevitovat spolu s uhlem do princovy brašny.

"Yah, co to děláš-"

"Vypni taky trochu. Aspoň na chvíli. Tohle není zdravý. Už dvě noci ses sotva vyspal, neustále se jenom stresuješ."

"Moje zem je v nebezpečí a ty mi říkáš, ať jdu spát?"

Felix zatěkal očima, než jimi spočinul na ohni. "Ano...?" protáhl, nejistý tím, co bylo na jeho výroku tak složité pochopit.

"Zbláznil ses?" vykřikl Changbin polohlasem, dbajíc na ostatní spáče na druhé straně tábora. "Lixi, já teď nemůžu vypnout. Prostě ne." Prsty si zajel do vlasů. "Nějaký kapitán si tu chystá převrat a já utekl! Jak se mám po tomhle vrátit a vládnout? Lidé mě musí nesnášet! A to ještě ani nejsem král! Jak se mám po tomhle rovnat svému otci? Nehledě na to, že jsem ho tam nechal... Co jsem to za syna?"

Felix se posadil, prohrábl si vlasy, než se princi podíval do očí, nebezpečný oheň byl nyní ten příjemný, ten, který hřeje doma v kamnech, ten, co poskytuje teplo a bezpečí. "Moc se shazuješ. Utéct jsi musel, neměl jsi na výběr. Lidé tě nenesnáší. Bojí se o tebe, protože si myslí, že tě unesli, vlastně někteří začínají mít obavy, že je už po tobě. A se svým otcem se nesmíš srovnávat. On už má za sebou dlouhá léta zkušeností. Hlavně nezapomínej - i on byl kdysi princ. Takový, jako jsi teď ty. Taky se bál, co s ním bude. Bál se, co si o něm lidé budou myslet. Bál se, že selže. A hele, kde je. Je to úžasný král a má úžasného syna, který jej ještě překoná. Protože lidé v tobě nevidí skázu, hyung. Vidí v tobě spásu."

Changbin se celý nahrbil, v očích jej zaštípaly slzy. Proč mu všichni opakovali to samé dokola, ale on jim stále nebyl schopný věřit? "Tolik lidí ke mně vzhlíží," pronesl se staženým krkem, "jenže jak můžou věřit v někoho, kdo nevěří ani sám v sebe?"

Felix si povzdechl. "Však ono to přijde, hyung. Přemluvíš dragíny na svou stranu. Viděl jsem tě s lidmi. Ty to zvládneš. A až bude tahle část za námi, vrátíš se a dostaneš království zpět do své moci."

Changbin k němu opatrně vzhlédl. Po dlouhé době tu nebyl statečný, hrdý princ, nýbrž malý, ztracený kluk, tak jako se ostatně cítil a kterým i byl. "Myslíš?"

Dragín se pousmál a přikývl. "Vím." Poté si odfrkl. "A když to nevyjde, tak za tím Kimem prostě dojdeme a dáme mu na budku."

Princ se tiše zasmál. "Hm, jasně."

Padla na ně přikrývka ticha. Jedinými zvuky bylo praskání ohně a sem tam nějaký hlas lesa.

"Díky, Lixi."

"Za co?"

"I když se věčně tváříš tak tvrdě a nepřístupně, stejně mě zvládneš povzbudit. Proto říkám: díky."

Felix se na něj chvíli díval, než se usmál a přihodil pár klacků do ohně. "Jasně, nemáš za co," broukl. "A teď jdi spát. Medicínu můžeš míchat i zítra."

Princ se zasmál a zvedl se. "Asi máš pravdu. Dobrou," houkl přes rameno, než se vzdálil.

"Dobrou," zamumlal Felix, když sledoval, jak princ zalézá pod přikrývky.

Z nějakého důvodu měl ze sebe dobrý pocit. Zahřálo jej u srdce.

S úsměvem na rtech se zadíval na hvězdy a uviděl v nich Changbinovy oči.

†††

"Jinki je na tom špatně," konstatoval jedné noci Kibum.

Král spal, nevinný a bezbranný jako malé dítě.

"Divíš se mu?" Minho se na krále smutně zadíval. "Svrhli jej z trůnu, nemůže nijak pomoct svým lidem, které miluje, do toho je možné, že jeho syn je již dávno po smrti a on tu místo toho, aby s tím něco udělal, jenom trčí zavřený v cele. Celý jeho život je nyní na druhé straně těchto zatracených mříží."

Taemin si povzdechl. Seděl schoulený kousek stranou, hlavu zahlcenou myšlenkami. Pohledem zabloudil k Jinkimu. "Je mi ho líto," přiznal.

Ostatní přikývli. Jim všem bylo.

Na skupinku opět padlo ono tísnivé ticho. Chtěli něco udělat- Potřebovali něco udělat. Pomoci lidu, zjistit, že Changbin vážně žije, ujistit jejich krále, že všechno je a bude v pořádku,... Místo toho mohli pouze tvrdnout ve vězení a přemýšlet nad vším možným i nemožným.

Ticho bylo náhle přerušeno hlasitou ranou.

Dveře se prudce rozrazily. Dovnitř vtrhl mladý voják.

Hluk vzbudil i Jinkiho, který se okamžitě posadil, pohled soustředěný na chlapce, který v předklonu a zpocený ztěžka oddechoval.

"Co je, Wooyoungu? Co se děje?"

Ve dveřích stáli Mingi a Yeosang, nechápavě sledovali svého kamaráda, který se kolem nich před pár vteřinami prořítil, jako kdyby měl v patách smečku vlků.

"Já... Před chvílí dorazil posel... On..." Wooyoung se horko těžko snažil popadnout ztracený dech.

Před půl hodinou jej vzbudil rozruch zvenčí, rozhodl se tedy obhlédnout situaci. Nenapadlo jej, že to, co spatří, bude tak důležité. Neváhal tedy a okamžitě sprintem zamířil k vězení.

A tak tu nyní byl, vyřízený, unavený, nevyspaný, vystresovaný. Ale musel vyřídit ten vzkaz. Prostě musel.

"Tak o co jde, chlapče?" Jinki přistoupil k mřížím a nedočkavě strhaného mladíka sledoval. "Co se stalo?"

"Jisung... Viděli ho..." Větu již nestihl dokončit. Oči se mi zvrátily vzad a nohy mu vypověděly službu.

Yeosang byl naštěstí dostatečně rychlý a zpomalil jeho pád. Opatrně uložil svého kamaráda na zem, než vzhlédl k mužům před sebou, v očích jiskřičky nadšení. "Viděli Jisunga," zopakoval nevěřícně.

Jinki se usmál a jeho přátele ten pohled zahřál u srdce. "Ještě máme naději."

/\†/\

Jelikož byla předchozí kapitola o dost kratší než obvykle, tady máte ještě jednu ^^

V tenhle moment bych už na ten svůj systém i mohla zapomenout a zveřejňovat, kdy se mi zachce... Stejně by to pořád vypadalo stejně xd

Doufám, že se vám příběh prozatím líbí. Nebojte se mi dát v komentářích vás názor (;