Západ Slunce

*7. kapitola*

Všude bylo ticho. Jen malá lampička svítila v obýváku. Pod ní v křesle usnula máma a na klíně měla pletení.
Jemně jsem ji pohladila po rameni. Probrala se, pomohla jsem ji vstát a doprovodila do ložnice.
Uložila jsem ji a přikryla peřinou. Políbila ji na čelo a odešla.
Vrátila jsem se do obýváku zhasnout lampičku a šla do pokoje k Seijimu. Byl odryty ale spinkal. Spokojeně jsem se usmála a přikryla ho.
Měla bych si dát sprchu, ale na to už nemám sílu.
V momentě co jsem zahlédla postel, tak bych hned spala. Unaveně jsem se převlékla a zalehla do postele.

Ráno mě probudilo bouchání na dveře. Podívala jsem se na mobil kolik je hodin. Bylo devět.
Vstala jsem a došla ke dveřím. Otevřela a malý Seiji si to po čtyřech lezl do mého pokoje. Hned jsem ho odchytla.
"Ty malý caparte." Oslovila ho a začala ho lechtat. Položila jsem si ho na postel a pokračovala v lechtání.
"Seiji, kdepak jsi." Hledala ho máma.
"Je tady." Zavolala jsem.
Máma přišla do pokoje a popřála mi dobré ráno.
"Chci si s tebou promluvit." Začala máma a sedla si ke mě na postel.
"Jsem ráda, že máš chlapce, ale být s ním takhle dlouho do noci se mi nelíbí." Řekla máma.
"Já vím, ale nemusíš se bát." Ujišťovala jsem ji.
"Takový kluci myslí jen na to jak tě dostat do postele, užít si a pak odhodit." Poznamenala máma a zadívala na koberec. Tak to bych ji asi neměla představovat Kuroa. Proběhlo mi v mysli.
"Kenma takový není, mami." Ujistila jsem ji a doufala, že mám pravdu.
"Už se to nestane." Dodala jsem.
"Dobře. Já jdu něco málo nakoupit se Seijim." Oznámila a vzala malého do náruče.
"Tak mi ho nechej doma a běž sama. Já ho pohlídám." Nabídla jsem ji.
Vím jak je těžké nakupovat s malým dítětem.
"To by bylo fajn. Jela bych na velký nákup. Jsi můj poklad." Řekla vděčně a políbila mě na čelo.

Máma odjela na nákup a já jsem si hrála s prckem. Pak jsem ho dala do ohradky a šla uklidit nadobí.

Když jsem skončila, šla se mrknout na malého. Usnul mezi plyšáky. Nechala jsem ho a trochu jsem pouklízela dům. Zapla pračku. Stačila jsem si dát i sprchu než se Seiji vzbudil a pak jsem mu dala oběd. Zazvonil mi telefon.
Koukla jsem na displej a usmála se.

Me: "Ahoj."

Kenma: "Ahoj, jak ses vyspala?"

Me: "Dobře. A ty?"

Kenma: "Taky. Co teď děláš?"

Me: "Hlídám Seijiho. Máma jela na nákup."

Kenma: "A nerozmyslela sis to s tím volejbalem?"

Jakoby stál přede mnou a četl mi myšlenky.

Me: "Upřímně Kenmo, mám z toho trochu obavy. Co když se ztrapním?"

Kenma: Zasmál se. "Megumi, neztrapníš. Když ti řeknu, že jsem učil i Kuroa, budeš mi věřit?"

Me: "Cože?"

Nechtěla jsem tomu uvěřit. Kenma učil Kuroa hrát volejbal.

Kenma: "Lépe řečeno jsem mu jen pomohl zdokonalit jeho techniku."

Me: "Ty kráso."

Nějak mi došly slova.

Kenma: "Tak co?"

Me: "To je jiná. Jdu do toho."

Kenma: "To jsem chtěl slyšet. Počítám tak kolem druhé, že se půjde na hřiště. Jestli chceš jít dřív nebo později, tak stačí říct."

Me: "Ne, druhá hodina mi vyhovuje. A kdo tam všechno bude?"

Kenma: "No my dva a Kuro. A nevím jestli ještě někoho stáhne Kuro."

Zaslechla jsem mámu jak pokládala nákup do domu.

Me: "Dobře. Promiň, ale už přišla máma, takže ve dvě?"

Kenma: "Jasně. Zatím ahoj."

Me: "Ahoj."

A zavěsili jsme najednou. Odložila jsem mobil a šla pomoct mámě.
"Ahoj." Pozdravila mě unaveně.
"Ahoj. Bylo moc lidí, co?" Poznamenala jsem a začala schovávat nákup.
"Ano. Ale potkala jsem jednu osobu. Hádej kdo to byl?" Byla celkem natěšená.
"To nevím." Odpověděla jsem ji a vytahovala další tašku s nákupem.
"Mámu od toho tvého chlapce." Oznámila mi. Šokovaně jsem na ní hleděla.
"Pozvala jsem ji odpoledne na kafe." Oznámila mi máma dál.
"To je bezva." Dodala jsem šokovaně a pokračovala v úklidu nákupu.
"Snad ti to nevadí." Zeptala se máma a podívala se na mě.
"Ne nevadí. Právě naopak. Jsem ráda." Ujistila jsem ji.
"Jdu pověsit prádlo." Oznámila jsem.
"Ty jsi prala?" Zeptala se překvapeně.
"Ano a taky jsem pouklízela a Seiji už dostal oběd a před obědem usnul tak na hodinku v ohrádce." Oznámila jsem. Máma se na mě usmála.
"Děkuji." Poděkovala.
"Jo a odpoledne se jdu učit hrát volejbal." Oznámila jsem než odešla z kuchyně.

Pověsila jsem prádlo a vrátila se do kuchyně. Máma měla v náručí Seijiho a chystala mi oběd.

Blížila se druhá hodina. Kenma mě vyzvedl a společně se vydali na hřiště.
"Pochlubila se ti tvoje máma?" Zeptala jsem se.
"Jo." Řekl jednoduše.
"A nevadí ti to?" Vyzvídala jsem dál.
"Ne. A tobě?" Zeptal se.
"Ne. Myslím, že je to fajn." Dodala jsem.
"Taky si to myslím." Dodal souhlasně Kenma.

Došli jsme na hřiště.
"Tak podíváme se co umíš." Poznamenal Kenma a nahrál mi. Já to vybrala a vrátila mu míč. Pak zkoušel mé postřehy.
Takhle jsme zkoušeli než dorazil Kuroo s posilou. Leva a Yakua a dorazili i nové tváře.
"Takže Megumi, tohle je Yuki Ahibayama a Taketora Yamamoto. Kluci to je Megumi." Představil nás Kuroo. Pozdravili jsme se a potřásli rukou.
"Tak co, jak ti to jde?" Optal se Kuroo.
"Nic moc." Odpověděla jsem.
"Nepodceňuj se." Napomenul mě Kenma.
"Je šikovná. Řekl bych, že je šikovnější než jsi byl ty." Rypnul si Kenma. Já se musela usmát.
"Tss. To se ještě uvidí." Sykl Kuroo, ale všichni jsme věděli, že to myslí z legrace.

Rozdělili jsme do dvou družtev. Já, Kenma, Lev a Yaku. Kuroo, Taketora a Yuki byli na druhé straně. A začlo se hrát.

Hrálo se dobře a začínala jsem tomu přicházet na chuť. Ani jsme nepočítali body. Rozehrávání mi taky šlo. Ani nevím kde se to ve mě bere.

Po hodině jsme si dali pauzu.
"Ty mi už nikdy neříkej, že ti volejbal nešel." Poznamenal Kuroo, když jsem pila.
"Nešel." Trvala si na svém.
"Teď ti jde. A musím uznat, že dobře, Megumi." Pochválil mě Lev.
"Souhlasím s Levem. Vážně, Megumi, hrála jsi skvěle." Pochválil mě Kenma a naklonil se ke mě a spojil naše rty. Seděli jsme naproti sobě v tureckém sedu, ale naše kolena se dotýkali.

"Připomínáš mi toho zrzouna z Karasuna." Podotkl Taketora.
Zrzoun? Znala jsem jednoho takového zrzavého kluka.
"Jo, ty myslíš … toho … no teď si nemůžu vzpomenout na jméno." Řekl Yuki.
"Hinata Shoyo." Prozradila jsem.
"Ty ho znáš?" Zeptal se Kenma.
"Jo. Chodili jsme spolu do školy." Vysvětlila jsem a podívala se na něj. Dívala jsem se mu do očí. Že by byl žárlivý?
"Snad nebudeš žárlit." Řekla jsem a posunula se kousek k němu. Díval se na láhev, kterou držel oběma rukama.
Položila jsem své ruce na jeho.

"Hele dnes to už rozpustíme." Řekl Kuroo a zvedal se. Ostatní kluci ho následovali.
Rozloučili jsme se s klukama a ještě jsme seděli naproti sobě.

"Kenmo, ty žárlíš?" Zeptala jsem se.
"Ne." Řekl a letmo mě políbil.
"Jen jsem uvažoval jak to Yamamoto myslel. Vážně jste si podobní." Vysvětlil mi a usmál se na mě.
Něco mi říkalo, že to není pravda, ale nechala jsem to tak.
"Dobře. Nechci abys žárlil." Řekla jsem aby to věděl, že jsem mu na to neskočila. Usmál se a stočil pohled do klína na naše ruce. Vzal mé ruce do svých dlaní a palcem mi přejížděl po hřbetu ruky.
"Myslíš, že budou ještě naše mámy kafíčkovat?" Zeptal se a já se podívala na hodiny. Bylo půl čtvrté.
"Ano, myslím, že ještě budou." Odpověděla jsem a podívala se na něj.
"Nepůjdeme ke mě? Ukázal bych ti ten instagram." Řekl. Já se usmála a kývla na souhlas.
Vstali jsme a vyšli k jeho domu.

*Krásné počteníčko, zlatíčka.💖🍀*