Západ Slunce

*2. kapitola*

Ráno mě vzbudil pláč, který patřil Seijimu. Slyšela jsem mámu jak mu říká utěšující slova, ale nezabíralo. Vstala jsem a šla se podívat do vedlejšího pokoje.
"Ahoj, co mu je?" optala jsem se rozespale.
"Ahoj zlato, netuším." máma vypadala bezradně. Houpala v náručí malého brášku, který pořád plakal.
"Spal hezky a najednou se probudil a začal plakat. Vezmu ho doktorovi." Poznamenala máma a zněla unaveně. Přistoupila jsem k nim blíž a vzala Seijiho do náruče, tak abych měla jeho ouško u rtu a začala mu šeptem zpívat. Pomalu se začal uklidňovat.
"Nachystám snídani a oběd." Oznámila máma klidnějším hlasem. Kývla jsem ji na souhlas.

Máma to nemá jednoduché. Otec nikdy nechtěl děti. Nechtěl ani mě. A když mu máma řekla, že čeká brášku, tak se prostě sbalil a odešel. Alimenty taky neposílá ale tak nějak to zvládáme sami.

Seiji nechtěl ani snídani, což už bylo trošku divné, také jsem si začínala dělat starosti.
"Neboj, doktor se na něho podívá a řekne mi co mu je." Ujistila mě mamka když viděla můj ustaraný výraz. "Dej mi vědět." řekla jsem naléhávě.

Máma oblékla Seijiho a dala ho do kočárku.
"Snad cestou usne." Doufala jsem nahlas.
"Jízdu kočárem si vždy užíval, takže nejspíš jo. Ale zapomněla jsem dudlík." Řekla mi mamka když hledala dudlík v tašce a nemohla ho najít.
"Já ho pohlídám. Běž pro něho." A začala jsem ho vozit.

"Tys to vzala nějak hopem." Slyšela jsem za sebou poznámku. Otočila se po hlase, který patřil Kenmovi a usmíval se.
"No to víš. Narazila jsem na jednoho idiota a ten mi udělal tohle." Zavtipkovala jsem. Kenma vypadal zaraženě a já se musela smát.

"Ne žertuji. To je můj bráška." Přiznala jsem pravdu a začal se smát taky.
"Mám ho." Vyletěla máma z domu.
"Dobrý den." Pozdravil Kenma.
"Dobrý den." Oplatila pozdrav máma a mile se na Kenmu usmála.

"Jak se jmenuje bráška?" zeptal se mě Kenma.
"Seiji a je mu rok." Řekla jsem mu. 
"Jak daleko ode mě bydlíš?" Zeptala se ho. A on mi odpověděl:
"No přes ulici o dva domy dál."
"Počkej. Ty myslíš ten dům na rohu?" Zeptala jsem se nevěřicně a zastavila se na místě. Potvrdil mi, že je to on.
"Tak to je úlet." Poznamenala jsem a plácla se dlaní do čela a pokračovali dál.

"Nazdárek mládeži." Slyšeli jsme za sebou a než jsme se otočili už nás někdo ze zadu objal kolem ramen.
Byl to ten kluk s černými vlasy a s ofinou přes jedno oko.
"Megumi, Kuroo. Kuroo, Megumi." Představil nás Kenma a udělal místo pro Kuroa mezi nás.
"Těší mě, Megumi." Řekl Kuroo.
"Mě taky, ale prosím tě tohle si nech pro jinou." Řekla jsem a sundala mu ruku co mi doputovala k pasu.
Kenma se začal usmívat.

"Promiň, ale chtěl jsem vědět na kterou stranu patříš?" Vysvětloval Kuroo.
Zeptala jsem se ho jak to myslí.
"Tak jak to říkám." Dodal a nadzvedl povýšeně nos. Ruce schoval do kapes.
Kenma mi vysvětlil, že po Kuroovi jede každá druhá holka.
"Aha. Tak to ses mohl hned informovat. Řekla bych ti hned kam patřím. Do té která po tobě netouží, promiň." Oznámila jsem rozhodně.
"Takže nemám ani malinkou šanci?" zeptal se Kuroo s nadějí v hlase. Zakroutila jsem hlavou na důkaz nesouhlasu.

Byli jsme scoro u školy, když jsme zaslechli hádku. U brány, která byla přes ulici, se hádal dlouhán a vrabčákem.
"Už zase." Poznamenal Kuroo otráveně a vydal se za nimi. Chtěla jsem jít taky, ale Kenma mě zastavil tak, že mě chytil za ruku. Podívala jsem se něho a pak mi spadl pohled na naše ruce. Všiml si toho a hned mě pustil.
"Nebyl by to dobrý nápad se tam motat." Oznámil mi Kenma a nechápavě se na něj podívala.

"Pojď za mnou." Řekl Kenma a šel o kousek dál a já ho následovala. Udělali jsme kolem těch tří oblouk a vešli jsme bránou. "A jsme tady." Poznamenal Kenma a kráčeli jsme ke vchodu do budovy. Zvědavě jsem se zeptala, jak jsou ty hádky časté.
"Ti dva spolu nedokážou normálně komunikovat." Odpověděl Kenma.
"Hm. Tak to je špatně. Hele a jak ti kluci vůbec říkají?" Konečně jsem se zeptala na to, co mě šimralo na jazyku od včerejšího dne.
Zastavil se na místě a já se začínala cítit trapně.

"No myslím to tak, že tvé křesné jméno je trochu divné, spíše neobvyklé. Sakra promiň. Asi bych měla zmlknout." Přemýšlela jsem nahlas ale když si to uvědomila, už bylo pozdě a začala se rychle omlouvat. Schovala jsem si tváře do dlaní.

Najednou jsem cítila něčí ruce jak mi sundávají dlaně z tváří. Patřili Kenmovi.
"Říkej mi jak chceš ty sama, ale kluci mi říkají Kenma. A ano máš pravdu. Nevím proč mi dali rodiče takové jméno." Objasnil mi to, ale nepouštěl mi ruce a sledoval mě.

"Kenmo, co s ní děláš, že se tak červená?" Vysmíval se vrabčák se smíchem v hlase. Kenma mě hned pustil a otočil se na kluky.
"A ty musíš pořád štěkat na Leva?" Spražil ho Kenma. A Kuroo se musel smát.
"Možná by pomohl nahubek." Rypla jsem si zasmála se. Vrabčák se začínal nafukovat. Dlouhán se začal také smát  a pak ke mě přistoupil blíž a natáhl ke mě ruku a představil se mi:
"Ahoj já jsem Lev." "Megumi, ahoj." Představila jsem se i já a přijala jeho ruku na potřes.
"No a vážně bys měl uvažovat nad tím náhubkem, než někoho pokouše." Navrhla jsem Levovi a ukázala prstem na vrabčáka, který se otočil a šel k budově. Kuroo se ze smíchem vydal za ním. A my ostatní je následovali.

*Krásné počteníčko, zlatíčka.💞💞💞*