Západ Slunce

*4. kapitola*

Kousek od nás jsem si všimla hloučku holek, koukaly na Kuroa a potutelně se usmívaly. Kenma si jich všiml taky,  ale Kuroo seděl zády k nim.

"Hele Kuro, máš tam fanynky." poznamenal Kenma posměšně. Kuroo se otočil na hlouček holek, usmál se na ně a zamával jim. Holky málem omdlely. Kuroo se pak otočil zpátky na nás a prosebně řekl:
"Lidi, na znamení mě zachráníte."
"Jasně jako vždy." Ujistil ho Yaku se smíchem v hlase.

"Megumi, asi by bylo nejlepší, kdybys ho zachránila ty." Pošeptal Lev.
"Tak to ne. Neměl tam chodit. Dobře mu tak." Argumentovala jsem. K tomuto se přidal i Yaku:
"Nerad to říkám, ale musím souhlasit s Levem." Podívala jsem se na Kenmu a ten souhlasně přikývl.
"Ach jo." podotkla jsem poraženě a zvedla se z lavičky. Než jsem k nim došla nahodila jsem ten nejmilejší úsměv.
"Zlatíčko, neměl bys mě nechávat čekat tak dlouho." Pronesla jsem a pověsila se mu kolem krku, hned se k mému divadélku připojil a dělala jsem, že si holek nevšímám.
"Je, ahoj holky." pozdravila jsem je, ony si znechuceně odfrkly a odešly. Pustila jsem Kuroa a otočila se zpátky k lavičce. Yaku měl záchvat smíchu a Lev mi ukazoval palec nahoru. Kenma se jen usmíval.
"Mám to u tebe, jasný." Řekla jsem na Kuroa, když jsem dosedala na lavičku.
"Málem jsem vám na to skočil." Pronesl mezi smíchem Yaku.
"Děkuji, Megumi." Poděkoval mi Kuroo.
"Ale moc si na to nezvykej." Dodala jsem.
"No nic jdeme do tříd." Pronesla jsem, když jsem se koukla na hodiny.

Zbytek školy utíkal rychle a v pohodě. Poslední dvě hodiny jsme měli výtvarnou výchovu spojenou s prvákama. Vyráběli jsme bambulky. Vyrobila jsem dvě a ještě jsem stihla pomoct Levovi. Nechápu jak se mu to povedlo, ale popletl jednoduchý postup. Takže jsem mu každý bod postupu musela říkat a zároveň ukazovat. Kecali jsme spolu celé dvě hodiny o všem možným. Prozradil mi, že je napůl Rus a napůl Japonec. Já mu řekla o Seijim. A ten se nad ním začal rozplývat.

Než skončilo vyučování, tak Lev dokončil bambulku a já dodělala třetí. Vyšli jsme ze třídy a míříli si to ke skříňkám. Lev byl nadšený z bambulky. Pořád si s ním pohrával a já se tomu musela smát.

Vyšli jsme z budovy a všimla jsem si Kenmy, který se kousek od hlavního vchodu a opíral zády o strom a jedným chodidlem se opíral o kmen. Hleděl do země a jeho delší blonďaté vlasy mu zakryly tvář. Podzimní paprsky slunce mu dopadaly na vlasy, vypadal tak kouzelně.

Rychle jsem vytáhla skicák a Levovi ukázala ať je potichu. Načrtla jsem si Kenmu na papír a pustila se do kreslení. Lev se mi díval přes rameno, ale nic neříkal, byl jako myška.

Stačilo mi pár minut a dílo bylo hotové. Kývla jsem na Leva, který následně pozdravil Kenmu, já se k němu přidala a přitom jsem si schovávala skicák do batohu.
"Co tady děláš? Vždyť dneska není trénink." Divil se Lev.
"Hele, nestarej se a šmaruj domů. Hezký víkend." Odbyl ho Kenma a vykročil k bráně. Lev se šokovaně díval na kráčejícího Kenmu.
"Pojď." Řekla jsem a mávnutím ruky mu naznačila aby šel.

U brány jsem se rozloučila s Levem a šla s Kenmou.
Chvíli jsme mlčky šli vedle sebe.
"Co máš v plánu dnes odpoledne?" Promluvil Kenma a pohlédl na mě.
"Ani nevím." Odpověděla jsem s pokrčením ramen.
"Dobře. Chtěl bych ti ukázat čím trávím volný čas. Pokud teda chceš." Zval mě Kenma a zvědavě se na mě podíval.
"Nejsem proti." Odpověděla jsem.

Když jsme došli k nám před dům, zeptala jsem se. zda nechce jít dál a cítila se u toho trapně.
"Proč ne." Řekl najednou neutrálním tónem.

Už od vchodu jsem slyšela malého brášku jak si vykecával.
"Ahoj mami." Pozdravila jsem na celý byt. Máma se ozvala z kuchyně, kde chystala jídlo. "Ahoj, v kuchyni."
Seiji si hrál v ohrádce, popadla jsem tedy malého do náruče a šli jsme za mamkou.
"Mami, to je Kenma." představila jsem ho mámě a ta se mile usmála.
"Kenmo, toto je moje máma a tohle je malý prcek Seiji." Představila jsem je a polechtala Seijiho na bříšku.
"Moc mě těší." A Kenma si podal s mamkou ruku a pak se otočil na mimčo v mé náručí.
"Usnul po cestě?" Ptala jsem se mamky.
"Spal jako dudek." Odpověděla mi. 
"Běžte nahoru, já vás pak zavolám."
Řekla nám máma.
"Jasně. Vezmu i Seijiho." Oznámila jsem.
Z obývacího pokoje jsem vzala pár hraček co byly na pohovce a šli jsme do mého pokoje.

Nechala jsem jako prvního vstoupit Kenmu, který nesl hračky a pozorovala jsem jak se rozhlíží.
Já si mezitím sedla na postel a koukala na něho a přitom jsem malého bavila mou rukou.

No je pravda, že můj pokoj zdobili mé kresby. Jedna z nich byla i kresba, kterou má Seiji v pokoji. U té se Kenma zastavil a ukázal na ni.
"Tahle je pěkná." Pochválil ji.
"Tuhle jsem namalovala Seijimu v pokoji na zeď." Pochlubila jsem se.
Stočil na mě pohled a nadšeně ale i nevěřicně se optal:
"Opravdu?" Kývla jsem na souhlas.
"Pojď." Řekla jsem a vzala malého do náruče.

Otevřela jsem bráškův pokoj a položila ho do postýlky. Kenma byl unešený z malby na zdi.
"Vážně jsi talent." Lichotil mi a podíval se na mě. Naše pohledy se setkaly.
"Nech toho nebo se začnu červenat." Podotkla jsem s úsměvem a odvrátila pohled na brášku.

Ale to už nás volala máma na jídlo.
Zvedla jsem Seijiho z postýlky a vyšli jsme z pokoje. Kenma se zeptal: 
"Myslíš, že půjde za mnou?"
"Můžeme to zkusit." Odpověděla jsem. Kenma natáhl ruce k malému a ten chvíli váhal, ale šel. Bráška ho hned začal tahat za vlasy a smál se.
"Promiň, zapomněla jsem na ten jeho zlozvyk." Omluvila jsem se s úsměvem a chtěla jsem mu vzít brášku.
"To je dobrý." Řekl a vymanil pramen svých vlasů z ručiček a začal ho lechtat na bříšku.

Se smíchem jsme vešli do kuchyně.
"Dej mi Seijiho a běžte jíst. Kenmo, tobě jsem nachystala taky." Řekla máma a nečekala na protesty a odešla z kuchyně. Já se na něho usmála a sedla si ke stolu.

"Nemusíš to jíst, pokud nechceš." Poznamenala jsem, když už tak deset minut hypnotizoval svůj talíř před sebou.
"Ale tím urazím tvou mámu." Podotkl a alespoň trochu ochutnal. Věnovala jsem mu úsměv.

Rozloučili jsme se s mou mámou a šli k domu kde bydlí Kenma.
"Megumi, proč jsi říkala, že tvá paměť je prokletí?" Zeptal se když jsme udělali pár kroků od domu. Vysvětlila jsem mu emotivně: "tak, když vidíš milující osobu jak od tebe odchází každý den. Tak to je pro mě prokletí, vše to mám pořád před sebou a každý den to vidím znovu a znovu."
"Co se stalo?" Optal se Kenma tiše.
"Můj otec se na mamku vykašlal, když mu oznámila, že čeká Seijiho." Odpověděla jsem smutně.
"A když vidíš jak odchází a víš, že už ho neuvidíš…" Zlomil se mi hlas a musela jsem zamrkat abych zahnala slzu, která se mi drala ven. Kenma mě zastavil a hned mě objal. Byla jsem z toho trochu v šoku, ale objetí jsem mu opětovala a položila hlavu na jeho rameno.

*Krásné počteníčko, zlatíčka.💞💞💞*