Západ Slunce

*6. kapitola*

Věnováno deathvalley_ <3

V předsíni jsem si všimla věcí, které tu jsou navíc. Cizí kabát, boty, kdo tady sakra je? Nakoukla jsem do obývacího pokoje.
Babička. Máma mého otce.
"Tady je. Megumi, pozdrav babičku!" Přistoupila ke mě mamka.
"Dobrý den, babi." Řekla jsem ostře. Nikdy jsem ji netykala. Ta si mě přísně prohlídla.
"Já půjdu vykoupat malého Seijiho." Řekla máma a byla fuč. Díky mami. Poděkovala jsem v duchu, za to, že mě tu s ní nechala.
Sedla jsem si na pohovku a babi mě skenovala pohledem.

"Tak, Megumi, věnuješ se nějakému sportu?" Zeptala se babi, aby mě naštvala. Ví moc dobře, že mě žádný sport nenadchl.
"Baví mě kreslení. To je umění, babi." Odpověděla jsem.
"Ale já se ptala na sport. Víš jaký je rozdíl mezi sportem a uměním?" Začala do mě rýt.
"Ještě jsem nenašla žádný sport, který by mě bavil." Snažila jsem se držel nervy na uzdě.
"Tss, my jsme sportovně založená rodina. A navíc kreslení není žádné umění. Tvoje matka zanedbala tvou výchovu." Poznamenala jedovatě a povýšeně. Při té poslední větě jsem se už neudržela. Postavila jsem se.
"Tak jsem holt první, která nesportuje. Kreslení je umění a mou mámu si taková osoba jako jste vy, nemá právo brát do pusy. To váš syn ji opustil, když byla v jiném stavu. Máma je ta nejbáječnější máma na světě." Byla zaskočená a uražená. Postavila se.
"To si přehnala. Omluv se mi." Žádala po mě.
"Ne. Pravda bolí, co?" Začala jsem být drzá, dala mi facku a rychle odešla.
Já tam stála v šoku. Dlaň jsem měla položenou na postiženém místě.

"Megumi, všechno jsem slyšela." Řekla tiše máma ze zadu. Položila mi ruku na rameno ale já se otočila a šla do pokoje.

Byla jsem naštvaná. Musela jsem to nějak vybít. Převlékla jsem se do věcí na běh. Popadla telefon a dala ho do kapsy, kterou jsem měla zapáskovanou na ruce. Popadla bezdrátová sluchátka a vyběhla z pokoje. Proběhla jsem kolem mámy rovno ven.

Běžela jsem asi tak hodinu v kuse, když mě dohnal Kuroo. Všimla jsem si ho až když běžel vedle mě. Docela jsem se polekala.
"Ježiši Kuroo." Řekla jsem zadýchaně a zastavila se. Měl ten svůj obvyklý úsměv.
"To mě musíš pronásledovat?" Hned jakmile jsem to dořekla už jsem toho litovala. Zvážněl.
"Promiň. Já to tak nemyslela. Jen mám vztek na jednu babiznu." Řekla jsem a mezitím si sedla na nejblížší lavičku.
"A co ti udělala?" Zeptal se a sedl si vedle mě.
"To neřeš. Hele kam si měl namířeno?" Zeptala jsem se a podívala se na něj.
"Za Kenmou. Vytáhnout ho na běh." Prozradil mi a usmál se.
"Je celkem pozdě. Myslíš, že půjde?" Blbá otázka, Megumi. Napomenula jsem se v mysli a Kuroo se začal smát.
"Když tě uvidí tak půjde." Dodal Kuroo.
"Přidáš se?" Zeptal se. Lepší je běžet s někým než sama, pomyslela jsem si.
Takže jsem se postavila a běželi jsme vedle sebe k domu, kde bydlí Kenma.

Stáli jsme pod okny a Kuroo vytočil Kenmovo číslo.
"Podívej se z okna." Řekl a zavěsil.
Chvíli to trvalo.
"Tak vidíš. Nepůjde. Ani se mu nedivím." A začala jsem se protahovat, aby mi nebyla zima. Stála jsem zády ke vchodu a uvažovala, kterým směrem se vydám. Protahovala jsem si nohy.
"A ty, že nepůjde." Dodal výtězoslavně Kuroo. Já se otočila a zastavila se v Kenmové náručí.
"To jsme se dlouho neviděli." Poznamenala jsem stejně tak trapně jak jsem se cítila. A když se cítím trapně, tak si schovávám tvář do dlaní.
"Hele vy dva. Na cukrování budete mít času a času. Teď jdeme běhat!"
Zvolal na nás Kuroo, který byl kousek od nás.
"Nezáviď." Volal nazpět Kenma.
"Pojď, ať dlouho nečeká." Řekl a odtáhl mi dlaně z tváře. Kývla jsem na souhlas.

Doběhli jsme Kuroa a běželi všichni tři vedle sebe. Sem tam se Kuroo na mě podíval a usmál se. Snažila jsem se to ignorovat, ale moc mi to nešlo.
"Co se chichotáš?" Zeptala jsem se nechápavě ale běžela jsem stále dál.
"Ničemu." Odpověděl.

Přiběhli jsme k parku a já dopadla na trávu. Lapala jsem po dechu. Kluci vypadali, že už taky mají problém s dechem. Dosedli za mnou na trávu a lehli si vedle mě.
Byla jasná obloha, takže šli vidět zářivé hvězdy. Sledovala jsem tu nádheru na obloze.

Zrovna jedna začala padat.
"Hele padá hvězda. Něco si přejte." Vyhrkl Kuroo. Já zavřela oči a ucítila jak mě někdo uchopil za ruku. Otevřela jsem oči a podívala se směrem, kde jsem cítila spojené ruce. Kenma si podepřel hlavu jednou rukou, díval se na mě a naše spojené ruce políbil a přitiskl na svou hruď.
"Co jste si přáli?" Zeptal se Kuroo.
"Kuro, to se neříká, nebo se to nesplní." Oznámil mu Kenma, ale celou dobu se díval na mě.
"Tak u vás je to jasný co jste si přáli." Poznamenal Kuroo posmutněle.
"Když to své přání řekneš nahlas, tak se ti nevyplní. Chceš to risknout?"
Zeptala jsem se ho a sedla si do tureckého sedu. Kluci mě následovali.
"Radši ne. Mám otázku." Uvažoval Kuroo nahlas.
"A jakou?" Zeptal se Kenma.
"Umíš hrát volejbal, Megumi?" Zeptal se Kuroo.
"Na škole jsem ho zkoušela a moc mi to nešlo." Odpověděla jsem.
"A nechceš si zkusit zahrát s námi?" Zeptal se Kenma.
"Neboj, jestli chceš my tě to naučíme." Dodal Kuroo.
"Já nevím, kluci. Na sport jsem levá." Řekla jsem.
"Protože jsi měla špatné učitele a nemyslím si, že jsi levá na sport. Dokázala jsi udržet tempo." Povzbuzoval mě Kuroo.
"To je pravda. A s ním běhat je trest. Já vím o čem mluvím." Dodal směšně Kenma. Všichni jsme se začali smát.
"Dobře. Já to zkusím." Dodala jsem.

Bylo už docela pozdě a my se zvedali z trávy.
Už se nám nechtělo ani běhat a tak jsme šli vedle sebe.
Kenma mě objal kolem pasu a já ho taky.
Jako první se od nás odpojil Kuroo. Bydlel v paneláku. Rozloučili jsme se s ním a šli do naší ulice.
I přes můj protest mě odprovodil domů.

*Krásné počteníčko, zlatíčka.💖🍀*