Západ Slunce

*1. kapitola*

Ahoj, jsem Megumi Yoshida a začala jsem docházet na Nekomskou školu do prváku, abych byla přesná.

Jsem menší štíhlé postavy, mé oči mají oříškově hnědé oči a vlasy mám obarvené na modrou. Ptáte se proč? To se dozvíte v průběhu příběhu.

Jo a málem bych vám zapomněla říct, že mám ročního brášku. Takže to u nás vypadá jako v nějakém hračkářství pro batolata. Ale bráška je super a jmenuje se Seiji.

Můj koníček je kreslení. Kreslím prakticky vše co se mi líbí. Potíž je v tom, že ráda kreslím z jiného úhlu.

Proto jsem se rozhodla vylézt na mohutný strom u Nekomské tělocvičny a nakreslit západ slunce z koruny stromu.

Nikdy jsem netoužila po pozornosti mých vrstevníků. Vždy jsem si vystačila se svým skicákem a tužkou. Máma mi pořád říkala najdi si přátelé a běž se s nimi bavit. Ale já neměla zájem. Byla jsem takový samotářský typ.

Došla jsem ke stromu u Nekomské tělocvičny a vidím, že se v tělocvičně svítí a taky se ozývají hlasy a pískot podrážek. Nasadila jsem si na hlavu kapuci od mikiny a s batohem na zádech se vyšplhala na strom. Už jako dítě jsem šplhala po stromech.

Sedla jsem si tak, abych měla pohodlí a batoh jsem si sundala a položila vedle sebe na větev. Vytáhla skicák a začala kreslit.

Šlo mi to zrovna pěkně od ruky. Když jsem zaslechla hlasy. Ohlídla jsem se tak nemotorně, že mi skicák spadl na zem.
"Sakra," Zaklela jsem si pro sebe a koukala na skicák, který ležel na zemi. Popadla jsem tedy svůj batoh, nasadila si kapuci, kterou jsem si kvůli výhledu na slunce sundala a vydala se dolů.

Když jsem dopadla na zem a narovnala se, stáli přede mnou čtyři kluci.
Jeden byl dlouhán s šedými vlasy. Druhý ještě menší než jsem já se světle hnědými vlasy. Třetí byl vysoký s černými vlasy a čtvrtý byl stejně tak vysoký jako já s blonďatými vlasy.

„Ahoj, " pozdravila jsem je a od toho nejmenšího jsem vzala skicák, a utíkala pryč.
„Počkej, " zavolal na mě jeden z nich, ale já běžela dál. V tom jsem si uvědomila, že jsem v areálu školy, který je celý oplocený. Jediný východ je brána, která je na druhé straně a já běžela špatným směrem.
„Sakra, " zaklela jsem.
Zastavila jsem se a pomalým krokem se vydala k bráně, o kterou se opírali kluci.
„Že já musím mít takovou smůlu, " řekla si pro sebe a kráčela k nim.

Kluk s černými vlasy a ten se světle hnědými vlasy se usmívali. Smáli se mé smůle. Blonďák mi věnoval soucitný pohled a dlouhán se mračil na toho nejmenšího.
Prošla jsem okolo a jeden z nich mi stáhl kapuci. Otočila jsem se a hned jsem měla jasno kdo to byl. Byl to ten nejmenší.
„Vidíš, má je modré, " poznamenal se smíchem v hlase.
„A ty je máš jak vrabčí hnízdo, " zpražila jsem ho tak, že mu zmizel úsměv z tváře a zamračil se na mě.
„Yaku, nech toho, " napomenul ho kluk s černými vlasy.
„Ahoj, máš krásné kresby, " pochvalil mě dlouhán a usmál se.
„Vy jste je viděli?" zeptala jsem se zděšeně.
„Hledali jsme, komu to patří než jsi dopadla před nás." Vysvětlil ten s černými vlasy. Až teď jsem si všimla, že mu ofina zakrývá jedno oko.
„Neměla bys lozit na strom. Je to nebezpečné." Pronesl blonďák.
„Pro mě ne, " uraženě jsem dodala a odešla.
Kluci se rozloučili a vydali se každý svým směrem. Když v tom mě jeden doběhl a přidal se. Byl to blonďák.
„Chceš mě sledovat?" Sykla jsem na něho a zastavila se na místě.
„Nechci. Jen máme stejnou cestu." Odpověděl mi mile.
„Aha, promiň." Omluvila jsem se a kráčela dál.
„Chtěl bych se omluvit za Yakua, " najednou řekl.
„To je ten vrabčák?" Zeptala se ho a usmála se.
„Jo, ale takhle mu před ním neříkej." Poznamenal.
„Jak se jmenuješ?" Zeptal se a zvědavě se na mě podíval.
„Yoshida Megumi. A ty?" Optala jsem se zpět.
„Kenma Kozume, " odpověděl. Zastavila jsem se u našeho domu.
„Těšilo mě, Megumi," řekl a ještě chvíli stál.
„Mě taky. Tak ahoj, " a vešla jsem do domu hledat mámu.

Procházela jsem obývacím pokojem. Cestou jsem šlápla na nějakou hračku a ta vydala písklavý hlas. Zvedla jsem ji a hodila ji do ohrádky vedle pohovky. Máma vešla do obýváku s malým prckem v náručí.
"Ahoj, jak ses měla?" pozdravila mě mile.
"Ahoj, šlo to." Odpověděla jsem a bráška se natahoval do mé náruče.
Usmála jsem se na něho.
"Hned vám udělám večeři." Oznámila mi máma a vzala jsem si brášku do náruče.
"Hlavně udělej tomuhle otesánkovi nebo mi tu véču zase celou spapá." Začala jsem s ním dělat blbosti a on se smál.
"Už jsi ho koupala?" zeptala jsem se mámy, když stála u kuchyňské linky.
"Ještě ne. Byla tady Kasumi s Mai." Vysvětlila mi omluvně.
"Tak víš co? Já ho vykoupu." Oznámila jsem.
"Jsi poklad." řekla vděčně máma.

Brášky pokoj, byl do modra sladěný. Na jedné stěně jsem namalovala malého Seijiho, jak si velebí v matčině náručí. Dala jsem ho do postýlky a nachystala si věci na koupání, no a že jich nebylo zrovna málo.

Mezitím si Seiji hrál s mazlícím polštářkem, kterého jsem mu dala. Mám svého brášku moc ráda.

Když jsem měla vše připravené, vzala jsem prcka do náruče a společně jsme se vydali do koupelny.

Po koupeli jsem brášku hezky zabalila do ručníku a přenesla do pokoje. Kde jsem ho oblékla do pyžamka, ale nejdříve jsem mu namazala tělíčko mlékem a u toho zpívala dětskou písničku.
Jemným kartáčkem jsem mu upravila těch pár vlásků a byla jsem hotová.

Seiji se pokoušel sám chodit, ale ještě to moc nezvládal, a tak jsme šli spolu hezky za ruku rovnou za mamkou do kuchyně, kde nám chystala večeři.

Když jsme došli, vyhoupla jsem Seijiho do náruče a nosem jsem mu přejela po krčku.
„Zvládla jsi to?" zeptala se máma a vzala si ho do parády. Měla pro něho nachystanou kašičku.
„Jasně." Odpověděla jsem. A vzala jsem si svou porci večeře. Ne kašička to nebyla. Byla to obložená bageta, kterou mám strašně ráda. Sedla jsem si ke stolu a pustila se do ní.

Po večeři šla máma uložit prcka a já se odebrala do svého pokoje. Vysprchovala se a zalehla do postele.

Myšlenky mi utíkali ke klukům, které jsem dnes potkala a obzvláště k jednomu.
Připomínal mi mě s tou na blond obarvenou hlavou.
Přemýšlela jsem nad tím, že by taky chtěl vybočovat ze škatulky kam nás všechny házeli? Na minulé škole jsem se s tím setkávala docela často.
Nevíte jaké to je pro samotáře, který tak chce zapadnout do kolektivu a ten vás vidí jako podivína. Tak ať i takhle vypadám, ne? Proto ta modrá barva, protože jí skoro nikdo nenosí a je to má oblíbená barva.
A začala jsem pomalu usínat.

*Ahoj zlatíčka doufám, že se vám tento příběh bude líbit. Krásné počteníčko.💞💞💞*