Spitfire

50. chapter

„Omlouvám se, ale dál jít nemůžete. Počkejte tady.“ řekla mi starší zdravotní sestřička se soucitným výrazem na tváři a potom kývla hlavou směrem k několika židlím, které byly před dveřmi na operační sál. Neměl jsem sílu se dohadovat, navíc jsem věděl, že by to ničemu nepomohlo, možná spíš akorát naopak. Proto jsem se bez jakéhokoliv slova posadil. Lokty jsem opřel o kolena a dal si hlavu do dlaní, zavřel jsem oči, před kterými se mi hned objevil ten pohled, jak Charlotte leží na lehátku a jak jí vezou na sál, což bylo jen před pár vteřinami. Byla bledší, oči měla zavřené a vypadalo to, jako kdyby nežila, jedinou známkou toho, že pořád ještě dýchá, byl přístroj vedle ní, který pravidelně pípal. Oblečení měla od krve, stejně jako já, ale to bylo to poslední, co mě teď zajímalo. Rána už jí tolik nekrvácela, protože jí lékaři v sanitce, alespoň částečně obvázali. Tiše jsem si povzdychl, místo ní jsem tam měl ležet já. Nesnášel jsem se za to, nejraději bych do něčeho praštil, abych mohl svůj vztek ventilovat, ale nebyl jsem schopný jakéhokoliv pohybu. Jenom jsem seděl a nepřítomně koukal na bílou stěnu naproti mně.

„To všechno je jenom tvoje chyba!“ uslyšel jsem z ničeho nic hlas, který by mi povědomý, ale v tenhle moment jsem si ho nedokázal zařadit. Jakmile jsem pootočil hlavou a spatřil Charlottina otce, tak jsem si všechno spojil. Podle toho, že byl oblečený v bílém plášti, jsem dokázal odhadnout to, že měl právě teď službu tady v nemocnici, přičemž mu někdo oznámil, co se stalo. Blížil se ke mně rychlým krokem a než jsem se nadál, tak mě popadl za tričko a donutil si stoupnout na nohy. „Kdyby ses od ní držel dál, jak jsem řekl, tak by se nic mojí holčičce nestalo.“ řekl, a přitom mi upíral pohled do očí, byli jsme přibližně stejně velcí. V jeho hlase byla zloba, ovšem věděl jsem, že u něho teď mnohem víc převládá strach, jestli jeho dcera přežije nebo ne. Kdybych chtěl, tak bych dokázal jediným hmatem ho donutit, aby mě pustil, přičemž by ležel na zemi a měl by problémy se zvednout, protože byl rozhodně o něco slabší než já, ale věděl jsem, že měl pravdu a je to moje vina. Že kdybych se od ní držel dál, tak bychom tady teď nestáli a nečekali na to, zda jí doktoři zachrání nebo ne.

-

„Prosím, uklidněte se.“ promluvila k nám nějaká zdravotní sestra, která se z ničeho nic objevila u nás. „Stejně tím něčemu nepomůžeš.“ dodala s káravým pohledem směřujícím k Charlottinu otci, který mě pustil, přičemž se omluvně koukl na zdravotní sestru. Ta se na něho jen smutně usmála a soucitně pohladila po rameně.

Čas vůbec neutíkal, každá minuta mi přišla jako hodiny, možná i dny. Nechápal jsem, jak vůbec něco takového bylo možné. Pohledem jsem hypnotizoval dveře k sálu a čekal, než z něho vyjde někdo, kdo by nám řekl, jak to všechno dopadlo. Kromě mě už tu byla i Lydie, nebo jak se jmenovala. Seděla vedle táty Charlotte a držela ho za ruku, čímž se ho snažila trochu uklidnit. Ještě přišel i ten její kamarád Aaron a ta druhá kamarádka Rebecca. Nikdo z nás nemluvil, všichni jsme jen seděli a čekali.

Po nekonečné době se otevřely konečně ty dveře, do kterých jsem málem vypálil pohledem díru. Vyšel z nich starší lékař po boku s nějakým mladším, se kterým něco diskutovali, dokud se nezastavili. Všichni, co jsme čekali, si stoupli, přišlo mi jako roky, než konečně ten doktor promluvil.

„Operace proběhla v pořádku. Vyjmuli jsme kulku a zastavili krvácení, ovšem rozhodující bude dalších 24 hodin. Víc vám teď bohužel nemůžu říct.“ oznámil nám všem, předtím než se rozešel zase dál. Svalil jsem se zpátky na místo, na které jsem seděl předtím, a opřel se o opěrku, přičemž jsem zaklonil hlavu a zavřel oči.  

-

Stál jsem za sklem a pozoroval Charlotte, jak leží se zavřenými očima na nemocniční posteli v obklopení několika přístrojů, které jí měřili tep a podobně. S ruky jí vedla kanila a na tváři měla hadičky, za jejichž pomocí dýchala. Vypadala ještě bledší než předtím, což se teď snad zdálo nemožné. V tu chvíli působila strašně křehce, snad až tak, že by se jí člověk vůbec bál dotknout, aby se jí něco nestalo.

Promnul jsem si rukou oči, neměl jsem ponětí, jak dlouho jsem nespal, ale nejspíš dlouho. Už ani kafe z automatu, kterého jsem snad vypil litry, nepomáhalo překonat mojí únavu, ovšem stejně jsem věděl, že by se mi nepodařilo usnout. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, pak jsem se podíval napravo, protože jsem tam periferním pohledem uviděl, jak si někdo stoupl vedle mě. Byla to Rose, která se koukala upřeně před sebe, což znamenalo na Charlotte. Oči měla červené, díky čemu jsem předpokládal, že nejspíš brečela.

„Máš čas zmizet do půlnoci a pak se nikdy nevrátit.“ pronesla z ničeho nic tvrdým hlasem, přičemž se na mě ani nepodívala. „Jestli to neuděláš, tak půjdu na policii a řeknu všechno, což jsem měla udělat už dávno, protože pak by se nestalo tohle.“ vysvětlila s menším odmlčením. „Rozumíš? Do půlnoci.“ zopakovala mi a tentokrát na mě upřela svůj pohled, než jsem stihl cokoliv říct, ozvalo se hlasité a dlouhé pípání. Okamžitě jsem se koukl za skleněnou zástěnu, kde ležela, a můj dech se zastavil.

„Pohněte. Máme tady zástavu.“ křikl nějaký doktor, který proběhl zrovna za mými zády.

-------------------------------------------------

♦ 50. část! Já tomu nemůžu uvěřit! Stejně jako tomu, že Spitfire přesáhl 5 tisíc votes, prostě wow, jste dokonalí a já vás zbožňuju, za tu vaší podporu a všechno :)

♦ Jinak moc mě potěšili komentáře u minulé části, i když podle většiny bych se teď měla nejspíš jít schovat někam do sklepa a nevylést :D Byla bych ráda, kdyby jste se vyjádřili v komentářích :)