Spitfire

38. chapter

Probudila jsem se ve chvíli, kdy auto najelo na nějaký hup a trochu poskočilo, bouchla jsem se totiž hlavou o okýnko, o které jsem se celou dobu předtím opírala. Pomalu jsem otevřela oči a chtěla si je promnout, ovšem nemohla jsem, kvůli svázaným rukou. Nepamatovala jsem si, kdy jsem přesně usnula, ovšem vzpomněla jsem si na to, jak jsme jeli po nějaké opuštěné silnici, přičemž se mi zavíraly oči únavou, která byla způsobena tím mým během přes les, ale taky nejspíš příšernou zimou, která mi předtím byla. Teď jsme už, ale jeli po nějaké lesní cestě, bylo slyšet praskání větviček pod koly auta, které jakoby poskakovalo, z toho, jak nebyla rovná cesta.

„Podívejme, kdo se nám probudil. Právě včas.“ řekl Brian s pobaveným hlasem, když zjistil, že jsem se probudila. Krátce se na mě podíval, ale potom dál se věnoval řízení, volant držel pevně oběma rukama a pohled upíral na cestu před námi, která byla trochu do kopce. Podle té doby, jak dlouho jsme projížděli lesem, jsem měla pocit, že je nekonečný, ovšem náhle jsme z něho vyjeli a ocitli se tak u domu, který byl postavený jen několik metrů od velkého jezera. Normálně bych řekla, že je to překrásný výhled, hladina se třpytila, díky zapadajícímu slunci a okolní krajina byla pokrytá čistě bílým sněhem, který byl narušený snad jen stopami zvířat. Ovšem v tuhle chvíli jsem dokázala myslet jenom na to, co Trevor chce udělat Harrymu. Pořád jsem měla před očima ten pohled, jak leží bezvládně na zemi. Věděla jsem, že v tu chvíli musel trpět příšernou bolestí, kterou přesto nedával najevo. Ani trochu, nechtěl dopřát Trevorovi dopřát to potěšení.

„Vystupovat.“ uslyšela jsem najednou Brianův hlas, ovšem byla jsem překvapená, když se ozval z druhé strany, než je místo řidiče. Podívala jsem se tím směrem, odkud jsem ho slyšela a všimla si, že dveře už jsou otevřené, a že mi rozvazuje ruce. Ani jsem nepostřehla, že už zastavil na příjezdové cestě před domem, musela jsem být ztracená ve svých myšlenkách. Když jsem měla ruce konečně volné, promnula jsem si zápěstí, které mě teď neuvěřitelně bolela, jak jsem je měla poškrábané do krve od těch lan. Vystoupila jsem z auta, když Brian trochu odstoupil a naznačil pohledem, ať vylezu ven. Tady se nemusel bát, že někam uteču, protože podle doby, co jsme jeli tím lesem, byla nejbližší civilizace hodně daleko, i když možná tu mohly být nějaké chatky nebo domy, ovšem v tuhle část zimy pochybuju, že byly někým obydlené.

Následovala jsem ho ke vstupním dveřím, zastavila jsem se vedle něho a sledovala, jak se uhnul a vytáhl zpoza květináče klíče, kterým pak odemkl dveře. Jak originální místo, proběhlo mi hlavou, přičemž jsem se trochu ušklíbla. Vešla jsem za ním do domu a rozhlédla se, už podle prachu na poličce jsem poznala, že tady nikdo dlouho nebyl, stejně tak i podle toho, že tu byla příšerná zima. Objala jsem si rukama trup, abych se trochu zahřála, předtím mi bylo teplo, když v autě bylo puštěné topení na plno.

„Budu muset jít nahodit pojistky.“ řekly Brian, když zmáčkl vypínač, aby zkusil, jestli jde rozsvítit lustr. Trochu si povzdychl, když se světlo nerozsvítilo, otočil se na mě. „Ty si zatím sedneš a nic nezkusíš, rozumíš? Nebo chceš pro jistotu přivázat ke křeslu?“ zeptal se a přitom se trochu zašklebil. Zavrtěla jsem hlavou a přitom se posadila na křeslo, které bylo hned vedle krbu. „Hned budu zpátky, buď zatím hodná.“ oznámil a odešel z místnosti, chvíli jsem čekala, než jeho kroky budou slyšet z dálky, když jsem usoudila, že je dostatečně daleko, stoupla jsem si a rozhlédla se. To si vážně myslel, že tu vážně budu jenom sedět a čekat, než sem přijede Trevor? Jestli jo, tak byl vážně naivní.

Věděla jsem, že utéct nemá cenu, proto jsem potřebovala zbraň, nebo něco podobného, ovšem v téhle místnosti toho moc nebylo, kromě hromady knih, které byly naskládané ve knihovnici, přes celou jednu stěnu. Zhluboka jsem se nadechla a vykoukla z dveří, které nejspíš vedli na chodbu, jestli je vzduch čistý. Když byl, potichu jsem vyšla z místnosti a přešla ke dveřím, které byly ke mně nejblíže. Vzala jsem do ruky zlatou kliku a pomalu otevřela dveře, když trochu zavrzaly, kousla jsem se do spodního rtu a na chvíli se zastavila. Doufala jsem, že to neslyšel. Potom, co jsem otevřela dveře, vešla jsem do kuchyně, která nebyla nějak extra vybavená, ovšem byly v ní všechny potřebné spotřebiče na vaření. Náhle jsem zaslechla kroky, které byly postupně hlasitější a hlasitější, začala jsem panikařit a proto otvírat rychle všechny šuplíky, abych našla to, co jsem hledala, nůž. Jakmile jsem našla šuplík, ve kterém jich bylo několik, popadla jsem ten největší, který ležel hned navrchu. V ten moment jsem věděla, že už v místnosti nejsem sama, proto jsem se pomalu otočila a přitom držela křečovitě nůž v ruce, ostřím od sebe.

„Nepřibližuj se!“ řekla jsem, jakmile se ke mně Brian rozešel, jeho chůze byla pomalá a klidná. Jednu ruku měl natáhnutou před sebou, nejspíš proto, abych mu ten nůž dala, ovšem v ten moment jsem si byla jistá, že mu ho bez boje nedám.

„No tak, buď hodná holka a dej mi ten nůž.“ řekl, přičemž udělal další krok dopředu, já na to jen zavrtěla hlavou a udělal krok vzad, přičemž jsem narazila nohama do kuchyňské linky, věděla jsem, že nemůžu dál couvat. „Pořád se ještě Trevor nemusí o tomhle incidentu dozvědět.“ dodal po chvíli, snad aby změnil můj názor, ovšem já věděla, že svoje rozhodnutí nezměním.

„Stůj!“ vykřikla jsem, když udělal další a zároveň poslední krok, předtím, než se najednou ke mně rozeběhl. Nevěděla jsem, co dělat, neměla jsem žádný plán, protože jsem neměla žádný čas ho vymyslet. Proto jsem instinktivně trhla rukou dopředu, čímž jsem ho bodla. Do břicha. Trvalo vteřinu, než jsem si uvědomila, co jsem udělala, ovšem ta sekunda mi připadala, jako kdyby trvala věčnost. Najednou jsem se dívala do Brianovo očí, ve kterých jsem viděla bolest, v jeho tváři bylo vidět překvapení, když se chytil za břicho, ze kterého jsem vytáhl nůž, který teď byl od jeho krve. Stejně jako jeho ruce, které měl položené na ráně, aby zastavil silné krvácení. Cítila jsem, jak zběsile mi bije srdce, snad jako kdyby mi každou chvíli mělo vyskočit ven z hrudi. Konečně jsem přestala křečovitě svírat v nůž ruce a pustila ho na zem. Teď byla moje šance, jak se můžu odsud dostat pryč, i když to nejspíš stálo něčí život, ale nad tím jsem v tuhle chvíli nepřemýšlela, byla jsem nejspíš v šoku.

Rozeběhla jsem se ven z kuchyně, a přes chodbu, jsem se vrátila do místnosti, ve které byli vstupní dveře. Než jsem k nim doběhla, najednou se otevřely a já ho spatřila.

-----------------------------------------------------------

♦ Nová část, je poslední taková dramatická, teda alespoň takového typu. Doufám, že se vám líbila :D

♦ Jinak moc děkuju za vaše hodnocení a komentáře u minulého dílu, jste úžasní! Nezapomeňte se podívat na mojí druhou povídku IN THE CITY! Budu moc vděčná, když napíšete komentář s názorem na díl :)