Spitfire

30. chapter

"Nechci se teď bavit o Trevorovi." řekl Harry a jeho tón hlasu se mi ani trochu nelíbil, stejně tak, ani jak se tvářil. Naivně jsem si myslela, že má Trevora rád potom všem, ale jak se zdálo tak jsem se pletla a vadilo mi, že mi uniká ta spojitost proč. Proč ho nemá rád? Ovšem raději jsem to nechala být, protože Harryho výraz mluvil za vše a já věděla, že v tuhle chvíli by mi stejně nic neřekl, ani kdybych se ho zeptala, čímž bych to nejspíš ještě zhoršila. "Raději bych dělal něco jinýho." řekl Harry tiším hlasem a na jeho tváři se objevil menší úšklebek, předtím než udělal dva kroky ke mně, díky čemu se jeho mohutné tělo objevilo přímo před tím mým. Než jsem se nadála, ucítila jsem jeho ruce na bocích, za které mě zvedl a vysadil na kuchyňskou linku, která byla za mnou. Pobaveně jsem protočila oči a krátce se zasmála. Roztáhla jsem trochu nohy, aby Harry mohl být ještě blíž u mě. Byl nezvyk, když jsem teď měla své oči skoro na stejné úrovni jako ty jeho a viděla jsem mu přímo do jeho tváře, kterou jsem si zkoumavě prohlížela, ale nakonec jsem skončila u jeho očích, které mě tolik fascinovaly. Byly zrcadlo jeho duše, i když dokázal skrývat ve své tváři to, co si myslí nebo jak se cítí, v jeho očích se to dalo vyčíst, pokud to člověk uměl. Když byl nadšený, daly se v nich zahlédnout jiskřičky, jako u nějakého malého kluka, naopak když byl naštvaný, jeho oči působily temněji a jeho zorničky byly víc rozšířené.

Po chvíli, kdy jsme se na sebe jen mlčky koukali, se Harry naklonil blíž a spojil jeho rty s těmi mými, jeho polibky jsem mu začala oplácet. Jednu ruku jsem mu položila na rameno a druhou na jeho zátylek, čímž jsem docílila toho, že jsem své tělo přitiskla blíž k tomu jeho, pokud to bylo vůbec možné. Harryho se začal pomalu se svými polibky přemisťovat, nejdřív postupoval po linií mé čelisti a postupně se dostal na krk, kde se na chvíli zastavil. Odhrnul mi jednu rukou vlasy na stranu, aby mu nepřekážely a přitom nepřestal jemně líbat můj krk. Užívala jsem si každý moment, kdy se jeho rty dotkly mé kůže. Postupně pokračoval níž, než se zastavil na klíčních kostech, kde mě lehce kousnul. Z rtů mi unikl tichý vzdych a v tu chvíli jsem uslyšela vyzvánět svůj telefon, čímž mi oznamoval, že mi někdo volá.

"Nezvedej to." zamumlal Harry mezi polibky, které mi věnoval, aniž by se na mě podíval. Jen jsem nepatrně přikývla, ovšem to on nemohl vidět. Jenže když telefon přestal zvonit a po několika vteřinách začal znovu, věděla jsem, že to musím vzít. Odtáhla jsem se trochu od Harryho, který se na mě podíval a krátce si povzdychl. Vytáhla jsem telefon z kapsy u kalhot a podívala se na displej, na kterém jsem uviděla fotku Rose, kterou jsem pořídila, když jsme jednou u ní přespávaly, což bylo už dávno hodně dávno, což se dalo poznat i podle toho, že tady měla o něco kratší vlasy. Nechápavě jsem se zamračila, nad tím, proč mi volá, předtím než jsem zmáčkla zelené sluchátko a tím hovor přijala.

"Ahoj, Rose. Děje se něco?" zeptala jsem se hned potom, co jsem si přiložila telefon k uchu a podívala se na Harryho, který ze mě nespouštěl pohled, což mě trochu rozptylovalo, ovšem nedala jsem to na sobě znát.

"Charlotte." ozval se po chvíli tichý hlas Rose v telefonu a potom zase na chvíli nastalo ticho, věděla jsem, že něco není v pořádku. "Becca je v nemocnici, měla autonehodu." řekla po chvíli a trochu popotáhla. Na pár vteřin jsem ztratila slova, potom, co jsem uslyšela, co mi oznámila Rose.

"Nehodu?" zopakovala jsem šeptem a kousla se do rtu, všimla jsem si, jak se Harryho výraz změnil. "Je v pořádku?" zeptala jsem se jí tentokrát už hlasitěji a o dost naléhavěji. Můj mozek mi pořád nechtěl připustit fakt, že moje nejlepší kamarádka, se kterou jsem mluvila ještě před pár hodinami, měla autonehodu.

"Právě je na sále, stejně jako Roger. Doktoři mi nic nechtějí říct, protože nejsem její příbuzná." vysvětlila Rose, v ten moment jsem věděla, že se tam určitě hned musím dostat. Přestože byla Becca byla někdy otravná, upovídaná a nutila mě do různých věcích, pořád to byla moje nejlepší kamarádka, kterou jsem měla ráda a upřímně, život bez ní bych si nedokázala představit.

"Já, hned tam budu." oznámila jsem a zavěsila, telefon jsem vrátila zpátky do kapsy a podívala se na Harryho. "Potřebuju, abys mě odvezl do nemocnice. Hned." řekla jsem a ruce položila na jeho hruď, abych ho mohla od sebe trochu odtlačit, abych mohla seskočit s linky dolů, což jsem taky hned udělala, jakmile jsem měla možnost.

"Proč? Co se stalo?" zeptal se a chytil mě za loket, čímž mě donutil se zastavit, když jsem chtěla jít do obývacího pokoje pro kabát, který jsem si tam předtím odložila. Otočila jsem se na Harryho, který se na mě díval s otázkou v očích.

"Becca, moje kamarádka. Měla autonehodu." zamumlala jsem, ale přesto mi rozuměl. Kývl směrem ke dveřím a pustil mojí ruku, hned jsem se proto vydala ven z kuchyně a podle kroků, které jsem slyšela kousek za sebou, mě Harry následoval.

Do nemocnice jsme se dostali za chvíli, protože nemocnice nebyla daleko od místa, kde Harry bydlí a navíc v tuhle pozdní dobu nikdy není moc velký provoz. Jakmile jsme prošla po boku s Harrym, který mě držel za ruku, širokými vchodovými dveřmi, které se nám sami otevřely, do nemocnice, věděla jsem, kam přesně mám jít. Protože tady pracoval můj táta, a když jsem byla menší, často jsem sem za ním chodila, nedělalo by mi problém říct, jaké oddělení je na jakém patře a taky vyjmenovat pár lidí, kteří tam pracují, protože to jsou většinou tátovo přátelé, se kterými mě seznámil. Nastoupili jsme do výtahu na chodbě, který po zmáčknutí kulatého tlačítka, po chvíli čekání, přijel. Chirurgie byla ve druhém patře, proto jsem zmáčkla příslušný knoflík, a dokonce několikrát, protože dveře se nezavíraly. Byla jsem nervózní z toho, že jsem nevěděla přesně, co se přesně Rebecce stalo. Mohla mít třeba jenom zlomenou nohu, ale třeba taky vnitřní krvácení.

"Klid." ozval se Harryho hlas, poprvé snad za celou dobu, co jsme odešli z jeho bytu, a chytil mě za ruku, kterou jsem měla natáhlou k panelu výtahu. Přestala jsem mačkat tlačítko a podívala se na Harryho, během čeho se dveře zavřely, a výtah rozjel. "Bude to dobrý." snažil se mě uklidnit a přitom mě políbil na čelo. V ten moment se ozvalo cinknutí, které oznamovalo, že jsme v druhém patře. Vystoupila jsem z výtahu a v tu chvíli se ocitla na chodbách oddělení chirurgie, které bylo na rozdíl od odpoledních hodin celkem klidné, protože většina pacientů spala a návštěvní hodiny už dávno skončily. Rychle jsem se rozešla k pultu, za kterých seděla mladá sestřička, která zrovna něco zapisovala do počítače a díky tomu nezaregistrovala mojí přítomnost, když jsem se opřela rukama o pult. Trochu jsem si odkašlala a teprve díky tomu se na mě podívala.

"Dobrý den. Chtěla bych se zeptat, jak je na tom Rebecca Moore? Přivezli jí sem kvůli autonehodě." řekla jsem a upírala přitom na ní pohled, neotočila jsem se, ani když jsem ucítila Harryho ruku, která mě objala kolem pasu. Byla jsem ráda, že je teď tady se mnou a že mě sem odvezl, protože moje ruce se třásly, díky čemu jsem si byla jistá, že bych sem nejspíš ani dojet nezvládla.

"Vím, o kom mluvíte, ale pokud s ní nejste v nějakém příbuzenském vztahu, tak vám bohužel informace nemůžu poskytnout. Je mi líto." řekla a mě bylo jasné, že jí to ani trochu líto není, spíš jí je to naprosto jedno. Kdyby tady byla Sophia, straší sestra, která mi pokaždé dala malou čokoládu, když jsem přišla navštívit tátu, bylo mi jasné, že ta by mi to řekla.

"Charlotte, co tady děláš?" uslyšela jsem najednou překvapný, ale zároveň naštvaný hlas mého táty vedle sebe. Nejdřív jsem nechápala, proč se zlobí, ale pak mi došlo.

-----------------------------------------------------------------------------------

♦ Nový díl je tady a popravdě jsem s ní docela spokojená, zase jsem čekala, že bude krátký a nakonec je celkem dlouhý :D Doufám, že se vám líbil, jinak nedávám to všechno tam, jen tak, bude to nějak navazovat na to, co se stane dál :D

♦ Jinak je mi líto, že tady u minulého dílu bylo o polovinu méně než minule :/ Nechci dávat nějaké limity, že pokud nebude tolik a tolik komentářů, že nedám další díl, ale popravdě vaše komentáře mě vždycky potěší a motivují psát další díl :)

♦ Těším se na vaše názory ohledně tohodle dílu :)