Spitfire

44. chapter

„Promiň?“ zopakovala jsem po něm nevěřícně a zůstala jsem na místě, i přesto, že mi dal Harry možnost, abych mohla odejít pryč, což v tomhle případě znamenalo zpátky do toho přeplněného klubu. „Po tom všem mi řekneš jenom pitomý promiň?“ řekla jsem a můj hlas přitom nabíral na intenzitě, protože jsem věděla, že to promiň nebylo jenom za tohle, ale úplně za všechno, co se stalo. Ať už to s tím chlapem, který mi chtěl podříznout krk, nebo ať to byl Trevor. Pořád mi přišlo absurdní, že i potom všem jsem s ním byla a nebála se. Nebála jsem se, že se mi něco stane, bála jsem se toho, že se něco stane jemu a to mi přišlo šílené. Ale bylo to tak a nemohla jsem s tím nic dělat, ani kdybych sebevíc chtěla. Všimla jsem si, jak Harry pootevřel rty, aby něco řekl, ovšem přerušila jsem ho tím, že jsem zvedla svou ruku do vzduchu.

„Poslouchej mě.“ řekla jsem a na chvíli se odmlčela, nejen proto, abych si připravila všechno to, co jsem chtěla říct, ale hlavně proto, abych nabrala sílu. „To všechno, co se stalo, si nesmíš dávat za vinu. To já se rozhodla, že s tebou budu i přesto, že jsem věděla, jak je to nebezpečné a co všechno se mi může stát. A víš co?“ zeptala jsem se spíš řečnicky, přičemž jsem se odmlčela a podívala se mu do tváře, ve které jsem teď bohužel nedokázala vyčíst jeho pocity, což mě mrzelo. Nasadil si tu svojí neproniknutelnou masku, za kterou se nikdy nikdo nemohl dostat. „Nelituju jediné, ale opravdu jediné minuty, kterou jsem s tebou prožila. A kdyby mi někdo dal možnost k tomu, abych se vrátila do doby, kdy jsem tě neznala a nikdy tě neměla nepoznat, tak bych to neudělala.“ řekla jsem po pravdě a pak rychle zamrkala, protože jsem cítila, jak se mi začali slzy drát do očí, protože tohle bylo naše rozloučení. Oba jsme to věděli, dalo se to vycítit z atmosféry kolem nás. „Změnil jsi mi život, nedokážu říct, jestli k lepšímu nebo k horšímu. Ale změnil a popravdě řečeno, nejradši bych byla pořád s tebou, ale vím, že to teď tak nemůže být.“ dořekla jsem a zadívala se na jeho tvář, než jsem sklopila pohled do země, nevydržela jsem se na něho dívat dál. Prostě to nešlo. Trhalo mi srdce, že jsem od něho měla odejít. Že jsem neměla vidět skoro každý den jeho typický úšklebek na tváři, jeho zelené oči, ve kterých mu pohrávaly jiskřičky jako malému dítěti, že jsem neměla slyšet jeho hluboký smích.

„Nesnesl bych, kdyby se ti stalo něco dalšího a to jenom kvůli mně.“ řekl po chvíli chraplavým a přistoupil o jeden krok blíž ve chvíli, kdy jsem zaklonila hlavu, abych se na něho mohla podívat. „Ale slibuju ti, že jakmile zabiju Trevora, tak už nám nebude stát nic v cestě.“ dodal a udělal další krok vpřed, že mezi našimi těly byla sotva znatelná mezera. Málem jsem zapomněla dýchat, když jsem ucítila jeho velkou dlaň na své tváři. Sledovala jsem ho, neschopná pohybu, když se ke mně začal pomalu naklánět čím dál tím blíž a blíž. Naše rty se o sebe lehce otřely, v ten moment jsem natáhla jednu ruku a položila mu jí na rameno. Zároveň jsem ucítila, jak mě objal rukama kolem pasu, čímž přitáhl moje drobné tělo k tomu jeho mohutnému. Po druhé se už náš polibek prohloubil, měla jsem pocit, že mi vyskočí srdce z hrudi, jak jsem cítila jeho horké rty na těch mých. Neměla jsem ponětí, jak dlouho trvalo, než jsme se od sebe trochu odtáhli. „Miluju tě.“ zašeptal tiše, když naše rty byly od sebe vzdáleny tak centimetr.

„Já tebe taky.“ špitla jsem, předtím než jsem ho pohladila rukou, kterou jsem měla předtím položenou na jeho rameni, po paži dolů. Pak jsem udělala krok vzad, čímž jsem ho donutila, aby mě pustil. Jeho ruce opustily mé tělo, teď je měl podél svého tělo. Naposledy jsem se na něho podívala, než jsem ho obešla a vydala se zpátky k železným dveřím, které vedly zpátky do klubu. Cestou jsem si otřela hřbetem ruky slzy, které mi stékaly po obou tvářích dolů. Přemáhala jsem se, abych se neotočila a nepodívala se na něho znova. Dařilo se mi to, dokud jsem nedržela studenou železnou kliku v ruce. V ten moment jsem se otočila k místu, kde jsme před chvíli stáli, ovšem on už tam nestál. Na jednu stranu to možná bylo dobře, protože bych možná nedokázala odejít. Vlastně jaké možná, určitě bych to nezvládla. Rozhodně bych se rozeběhla k němu s rozhodnutím, že ho nikdy nehodlám pustit. Jen jsem zavrtěla hlavou, abych zahnala myšlenky a pak vstoupila zpátky do klubu, kde právě zněla nějaká dunivá a hlasitá hudba. Byla jsem ráda, že tam byla docela tma, díky tomu nebylo vidět, jak mám červené oči od pláče. Teď jsem chtěla jít domu a zalézt do postele, ovšem věděla jsem, že se mi to nepodaří, protože jsem neměla žádnou možnost, jak se dostat domů. Teda taxi by šlo, ale kvůli tomu, že u nás teď byla Rose, ta možnost taky padala. Nechtěla jsem jí nechat tady samotnou a nutit jí, aby šla se mnou teď domu, by bylo ode mě sobecké. Nemluvě o tom, že to, co se teď stalo, jsem jí v plánu říct neměla. Určitě by mi vyčítala, proč se s ním po tom všem ještě bavím, ale nedivila bych se jí, být na jejím místě, tak bych to nejspíš taky udělala. Z mých myšlenek mě najednou vytrhla Becca, která mě popadla za ruku.

„Kde jsi? Za chvíli je nový rok! Pojď.“ potáhla mě za ruku a táhla ke stolu, ani si nevšimla, že se mnou něco je a za to jsem byla ráda. Zbytek byl pro mě jako ve snu, jediné, co jsem si pořádně pamatovala, bylo, jak všichni odpočítávali a pak křičeli.

„Šťastný nový rok!“

-----------------------------------------------------------------

♦ Vím, že teď dlouho nová část nebyla, nemluvě o tom, že je taky krátké, ale mám teď zdravotní problémy a kvůli tomu nemám náladu psát, doufám, že mě chápete :)

♦ Jinak byla bych vděčná, kdyby jste v komentářích zanechali názor, čím dělší, tím lepší :)