Spitfire

10. chapter

"Teď dám tu ruku pryč, jestli jenom cekneš zabiju tě, rozumíš?" řekl ten muž, kterému jsem do tváře bohužel neviděla, protože měl nasazenou kapucu a k tomu byla ještě tma. Jen jsem nepatrně přikývla a přitom cítila, jak mi po tváři stékají slzy. Bála jsem se a v tuhle chvíli jsem neměla sílu ani pomyšlení na to, abych to skrývala. Najednou začal volnou rukou šmátrat v zadní kapse u kalhot. Vytáhl telefon, přičemž nespouštěl ze mě pohled, teda alespoň mi to tak připadalo. Vytočil nějaké číslo a chvíli čekal, než to ten dotyčný nebo dotyčná zvedne.

"Ne, nemám. Ale mám něco jinýho, co by tě mohlo zajímat." řekl najednou a pak přiložil telefon k mému uchu, teprve až teď jsem si všimla, jak se mu klepe ruka. "Zlatíčko, pozdrav Stylese." řekl s úšklebkem na tváři.

"Harry, já..." začala jsem a nevěděla co říct dál, ovšem to nejspíš stačilo, jelikož si ten muž přiložil telefon opět k uchu, aniž bych zaslechla osobu na druhém konci slyšet říct jediné slovo.

"Jestli se neobjevíš u zadního vchodu do pěti minut, tak jí zabiju. A ty víš, že to klidně udělám, už nemám co ztratit." řekl hlasem jehož tón se změnil ke konci už spíš v zoufalý, vrátil telefon zpátky do kapsy a pak upřel pohled na mě. "Doufej, že mu za to stojíš, aby se tady objevil." řekl mi a v tu chvíli mi došlo, že mě nejspíš zabije, protože o tom, že sem přijde jsem vážně pochybovala. Těch pět minut čekání bylo asi těch nejdelších 5 minut, které jsem kdy zažila. Pohledem jsem hypnotizovala dveře a v duchu se modlila, aby se otevřely a vyšel z nich Harry, na kterém teď jak se zdálo závisel můj život. 

Najednou se dveře otevřely a objevil se tam on, Harry. Podle jeho výrazu ve tváři bylo vidět, že je naštvaný, opravdu hodně naštvaný, svědčil o tom i jeho styl chůze.

"Stůj! Nebo jí zabiju." řekl najednou ten muž a podíval se směrem na Harryho, ovšem zároveň přitačil trochu víc nůž na můj krk, což způsobilo, že mi poranil kůži  a já se nemohla pořádně naedchnout. Po tváři mi začaly znovu stékat slzy, nejen proto, že to bolelo, ale taky proto, že jsem se bála. 

"Dobře." promluvil najednou klidným hlasem Harry, když se zastavil a zvedl ruce vzhůru, aby ho ujistl, že mu nijak neublíží. V tu chvíli povolil ten chlap jeho stisk a já se mohla konečně pořádně nadechnout. "Teď jí pusť a já si slibuju, že tě nezabiju rovnou tady na místě." dodal Harry po chvilce a krátce se na mě podíval.

"Ne, nejdřív mi dej další dávku! Pak jí pustím!" zakřičel, až jsem sebou trochu trhla, proto se na mě podíval. To byla chvíle nepozornosti, kterou Harry potřeboval k tomu, aby ho povalil na zem.

"Uteč!" zakřval Harry a rozhodně mi to nemusel opakovat dvakrát. Rychle, vzhledem k mým možnostem, jsem se rozeběhla dovnitř, zpátky do klubu, jelikož to bylo místo, kde bylo hodně lidí, což znamenalo i relativní bezpečí. Protože jsem nemohla jít v tomhle stavu za ostatními, tak jsem vešla na záchody a zalezla do první kabinky, která byla otevřená. Zamkla jsem a pak se opřela o stěnu, po které jsem sjela zády, až jsem seděla na zemi. Otřela jsem si slzy, které mi stíkaly po tváři a pak si přitáhla kolena k hrudi. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se právě teď stalo. Ještě před pěti minutami jsem si byla jistá, že mě zabije, protože to, co říkal, nebyly jenom výhružky. Bylo to poznat z jeho hlasu a výrazu tváře.

Nevěděla jsem jak dlouho jsem tam seděla, protože jsem vůbec nevnímala, co se děje okolo. Když jsem se cítila nepatrně lépe, vstala jsem a vyšla ven z kabinky. Naštěstí tu nikdo kromě mě nebyl, proto jsem přešla k umyvadlu a opřela se o něj rukama. Zkoumavě se podívala do zrcadla. Vlasy jsem měla rozcuchané, řasenku rozmazanou a na krku poranění, způsobené nožem. Naštěstí mi z ní krev netekla, přesto rána byla dost viditelná, což mě nutilo vymyslet, co dál, protože jsem se za ostatními v tohle stavu vrátit nemohla. Zastrčila jsem si vlasy za uši, aby mi nepřekážely a pak si opláchla obličej studenou vodou.

Vyšla jsem ze dveří a hned do někoho narazila, chtěla jsem jenom zamumlat omluvu a jít dál, protože jsem počítala s tím, že to je jenom nějaká podnapilá holka, ale byl to Harry, který se na mě díval s nepopsatelným výrazem v očích.

"Jsi v pořádku?" zeptal, i když odpověď na to určitě znal. Věděl, že nejsem v pořádku, potom, co se právě teď stalo. Zavrtěla jsem jen hlavou a pak uhla z cesty černovlásce, která byla totálně na mol. "Bolí to?" zeptal se, když mě chytil jemně prstem pod bradou, aby mi mohl trochu zaklonit hlavu a podívat se na ránu na krku.

"Trochu." odpověděla jsem tiším hlasem a přitom se podívala na něho.

"Odvezu tě domů." řekl nakonec a já jenom zavrtěla hlavou, nemohla jsem jít domů v tohle stavu, protože táta, který koukal určitě jako každou páteční noc na fotbal, by si určitě všiml, že něco není v pořádku a já bych mu rozhodně nemohla říct pravdu. "Tak ke mně, pokud nemáš kam jít." navrhl a já po chvilce váhání přikývla. Sice se to všechno stalo nejspíš kvůli němu, ale jiné místo, kam bych teď šla, jsem neměla. "Pojď." pobídl mě a obejmul mě rukou kolem ramen. Za normálních okolností bych ho za to asi přizabila, ale teď jsem mu byla vděčná, protože jsem si přišla strašně slabá a on z nějakého nevysvětlitelného důvodu, mi dodával pocit bezpečí. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

♦ Já vím, kratší díl, ale stejně mi  dal pořádnou námahu ho napsat, protože pořád se mi něco nezdálo, tak jsem to přepisovala :D Ovšem další díl snad bude o dost delší, jelikož mám představu, co tam chci dát :D 

♦ Jinak moc děkuju za úžasné komentáře, které píšete a hvezdičky, které tomuhle příběhu dáváte. Zbožňuju vás za to, přesto, ale budu vyděračka a dokud nebude alespoň 5 KOMENTÁŘŮ další díl nebude :D ( stejně věřím, že to stihnete dřív, než vůbec napíšu další díl :D)

♦ Jinak mám twitter, tak mě sledujte, pokud by jste náhodou chtěli :D 

https://twitter.com/xxxLOTTIExxx