Spitfire

16. chapter

Jedinou věcí, kterou jsem nesnášela, na každoročních vánočních trzích, byly davy lidí, ale všechno ostatní jsem zbožňovala. Nejvíc, ale asi fakt, že ve čtvrtek bylo díkuvzdání, můj nejoblíbenější svátek ze všech. Jako malá jsem ho měla ještě radši, protože jsme ho slavila celá rodině. Mamka vždycky vařila celý den jídlo na večeři, během toho jí ho taťka vždycky ujídal. Ona ho vždycky plácla po ruce a přitom ho okřikla, přičemž se vždycky usmívala. Já je sledovala z obývacího pokoje, kde jsem celý den sledovala filmy, které opakovali každý rok, ale to mě nikdy neodradilo.

"Tady máš." přerušil mě najednou z mého přemýšlení hlas Aaron, který stál přede mnou a v každé ruce držel jeden kelímek s horkou čokoládou, kterou zašel koupit. 

"Díky." řekla jsem s úsměvem a jeden kelímek si od něho s radostí vzala, protože moje ruce mrzly, jelikož ve spěchu jsem si zapomněla vzít rukavice, čehož jsem v tuhle chvíli vážně litovala.

"Není zač." ujistil mě a mi  úsměv oplatil. "Tak, kam chceš jít?" zeptal se a přitom na mě upřel svůj pohled. Jen jsem pokrčila rameny, protože jsem neměla ponětí jakým směrem se vydat, protože stánků se vším možným tu bylo pravdu hodně.

"Netuším." odpověděla jsem popravdě, ale pak kývla hlavou jedním směrem. "Třeba půjdem tudy." rozhodla jsem a vydala se tím směrem.

"Fajn." souhlasně přikývl a následoval mě. "Jinak se omlouvám, že jsem jen tak přišel, ale nezvedala jsi telefon a měl jsem to po cestě, takže mě napadlo..."řekl a chtěl pokračovat dál, ale já ho přerušila a krátce na něho koukla, čímž jsem si přestala prohlížet stánky, ve kterých měli všelijaké věci, nápoje a jídla.

"To je v pohodě, neomlouvej se, vážně." ujistila jsem s úsměvem a přitom upila trochu z horké čokolády. Najednou jsem ucítila, jak se do někoho vrazila ramenem, proto jsem se podívala tím směrem, abych zamumlala něco ve smyslu omluvy a pak pokračovala dál, ale potom, co jsem zjistila, že jsem narazila do Zayna, jsem se zastavila. Chvíli jsem na něho mlčky koukala a přemýšlela, co říct, protože jsem se chtěla zeptat, jestli se už Harry vrátil, ale pak mi došlo, že mi do toho nic není. Ale nakonec mi to nedalo a už jsem se chtěla zeptat, ovšem ucítila jsem Aarona, jak mě popadl za ruku a táhl mě z ničeho nic pryč.

"Promiň." byla jediná věc, kterou jsem stihla říct, než jsem byla doslova odtažena, nikdy bych neřekla, že má Aaron takovou sílu.

"Co to děláš?" zeptala jsem se trochu naštvaně, když jsme se zastavili asi dvacet metrů dál. 

"Ty ho znáš?" položil otázku, aniž by odpověděl na tu mojí, což mě donutilo se zamračit, protože se mi nelíbilo, jak mě ignoruje.

"Trochu." odpověděla jsem nakonec. "Proč?" zeptala jsem se znovu a tázavě povytáhla obočí, přičemž jsem si založila ruce na hrudi, zajímalo by mě, jaký měl důvod odtáhnout mě takhle pryč.

"Bráchův kamarád, Thomas, nejspíš ho neznáš, ale to není důležitý." řekl a přitom mávl rukou. "Zapletl se s nima a potom skončil v nemocnici s několika bodnými ranami." vysvětlil a pak trochu sklonil hlavu, přičemž se mi upřeně podíval do očí. "Nechci jenom, aby se ti něco stalo." dodal tiše, což mě nutilo se usmát. 

"Nic se mi nestane, dokážu se o sebe postarat." ujistila jsem ho, pořád s úsměvem na tváři. Nechápala jsem, proč ho nemůžu mít ráda takovým způsobem jako Harryho, kterého skoro vůbec, dalo by se říci, neznám. Aaron byl tak hodný, vtipný, pokaždý tu pro mě byl, když jsem něco potřebovala, ale bohužel tomu něco chybělo. Taková ta jiskra, která vás nutí myslet na toho neustále na toho druhého a připitoměle se usmívat, když o něm mluvíte.

"Tomu věřím." řekla a pak se rozhlédl. "Tak, kam chceš teď?" zeptal se a atmosféra se najednou naprosto změnila, nevím proč, ale přišla mi zase uvolněná, jako kdyby se předtím nic nestalo.

Protože už bylo pozdě, rozhodla jsem se jít domů. Aaron odešel už před hodinou a já ještě zůstala, protože jsem potkala Rose se Stevenem, kteří teď podle všeho spolu chodili a já jim to přála, jako správná kamarádka. S rukama v kapsách u své tmavě zelené bundy jsem se vydala domů a protože se mi nechtělo znovu prodírat se mezi lidmi, rozhodla jsem se to vzít jednou postranní uličkou, kudy jsem šla jednou s Beccou, když jsme obě spěchali domů, ale to jsme byly o dost menší. Jakmile jsem procházela tichou ulicí, působila mnohem děsivěji, než jsem si jí pamatovala, ale tomu se nedalo divit, když jsem tady naposledy byla ve dne. Sklopila jsem hlavu k zemi, jako kdyby to něčemu mělo pomoc a zrychlila tempo, abych odsud co nejrychleji zmizla. Z ničeho nic jsem najednou uslyšela kroky za sebou, znělo to, jako kdyby někdo běžel, proto jsem rozhodla jít ještě rychleji a dokonce i občas popoběhla, ovšem otočit jsem se donutila, až po chvíli. Viděla jsem muže nebo spíš kluka, který běžel. Nejdřív jsem nechápala proč, ale když jsem viděla siluetu za ním, tak mi došlo, že ho nejspíš pronásleduje. Než jsem se stačila vzpamatovat a rozhodnout se, co udělám, ležela jsem na zemi, protože, ten první, do mě strčil, jelikož jsem mu nejspíš překážela v cestě. Naštěstí se mi nic nestalo, akorát mě bolel zadek a místo, kde mě strčil, proto jsem se začala pomalu zvedat a přitom jsem si mumlala nadávky na jeho účet.

"Jsi v pořádku?" uslyšela jsem najednou známý hlas vedle mě a hned na to ucítila Harryho ruce, kterýma mi pomohl se zvednout. Zmateně jsem se na něho podívala a po chvíli přikývla.

"Ehm, jo." odpověděla jsem popravdě a pak se porozhlédna po uličce, kde už nikdo kromě nás nebyl, díky čemu mi došlo, že Harry musel být ten druhý běžec.

"Vážně?" zeptal se Harry a přitom mi lehce položil ruce na ramena, přičemž si mě zkoumavě prohlížel, aby se nejspíš vážně ujistil, že mi nic není. Jen jsem nad tím protočila a pak svýma rukama chytila ty jeho, protože jsem mu je chtěla sundat z mých ramen. Když už jsem mu chtěla pustit ruce, všimla jsem si, že má odřené klouby a podle toho jak to vypadalo, to nemohlo být starší než pár hodin. Lehce jsem mu přes to přejela palcem a pak zvedla, abych se na něho podívala. Střetla jsem se s jeho smaragdově zeleným pohledem, který na mě upíral. Už jsem se chystala zeptat, jak se mu to stalo, ale jakmile jsem otevřela pusu, jeho pohled se změnil.

"Další věc, o které bude lepší, když nebudu o ní nic vědět." zamumlala jsem spíš pro sebe a on souhlasně přikývl.

"Je to tak pro tebe lepší, věř mi." řekl tiše a pak se ke mně naklonil, aby mě lehce políbil na čelo.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

♦ Máte tu další díl, co na něj říkáte? Slibuju, že ten příští bude (snad) jenom celý s Harrym, ještě uvidím, jak to vymyslím :D

♦ Jinak jste ti nejlepší! 20 hlasů u minulého dílu a přes 3 700 přečtění, děláte mi vážně radost :3 Asi pro vás udělám nějaké překvapení, sice nevím jaké, ale určitě bych nějaké vymyslela :DD

♦ Komentuje a hodnoťte! :D