Vyšla jsem z antikvariátu pana Montgomeryho a zamířila k autu, které jsem dneska zaparkovala pro jistotu na jiném místě. Nemohla jsem uvěřit, že celý den utekl tak rychle, už bylo něco po desáté večer. Ulice byly tiché a jedině díky lampám nebyla na ulicích tma. Během chvilinky jsem došla k autu a začala hledat klíče v kapse, když jsem je konečně našla, tak mi vypadly z ruky. Povzdychla jsem si a ohnula se pro ně, když jsem se zvedala, všimla jsem si, že přední pneumatika je úplně prázdná. Chvíli jsem přemýšlela, co teď, protože vyměnit jí vážně nezvládnu, ani kdybych sebevíc chtěla. Autobusy v tuhle dobu nejezdí skoro vůbec, proto zbyla jediná možnost a to, jít domů pěšky, což je tak půl hodiny rychlejší chůze. Naštvaně jsem kopla do vyfouknuté gumy, jako kdyby to mohlo něco změnit a pak se naštvaně vydala na cestu domů. Vytáhla jsem si sluchátka a pustila si písničky, aby mi cesta utíkala rychleji. Najednou vedle mě zastavil černý džíp, v tu chvíli jsem nevěděla jestli se mám taky zastavit a nebo běžet pryč, protože to může být kdokoliv. Nakonec jsem vybrala první možnost.
"Nastup si, vezmu tě domů." ozval se najednou známý hlas z auta, když se otevřelo okýnko na straně spolujezdce a Harry se naklonil dopředu, aby na mě lépe viděl a také otevřel dveře. "No tak." řekl po chvíli, když jsem jen mlčky stála. Nakonec jsem se odhodlala a nastoupila dovnitř.
"Takhle pozdě by jsi zrovna tady rozhodně neměla chodit sama." prolomil najednou ticho v autě mezi námi Harry a přitom zatočil na křižovatce.
"Nejspíš, ale tak nějak jsem jinou možnost neměla, když mám píchnutou pneumatiku u auta." řekla jsem a jednoduše přitom pokrčila rameny. "Jinak ty víš, kde bydlím?" zeptala jsem se a podívala se na Harryho, který zrovna zastavil na červenou.
"Ne." odpověděl prostě a pak se znovu rozjel, když se červená změnila v zelenou, což znamenalo, že můžeme jet dál.
"Tak jak víš, že jdeš správně?" zeptala jsem se a trochu přimhouřila oči.
"Odhad." řekl a pokrčil rameny. "Kde teda bydlíš?" položil otázku a už jsem se chystala odpovědět, když najednou mu začal zvonit telefon, který vytáhl během řízení z kapsy od bundy a přijal hovor.
"Co se děje?" začal Harry konverzaci s osobou na druhé straně telefonu, přičemž jsem se začala raději dívat s okýnka. "A nepočká to?" zeptal se docela naštvaným hlasem a jeho výraz jsem si v tu chvíli nějak zvládla domyslet. "Fajn, za chvíli tam budu." řekl nakonec a podle ticha jsem usoudila, že zavěsil. "Budem si muset udělat menší zajížďku." oznámil mi a jakmile dostal možnost, tak se otočil a začal se vracet zpátky. Během deseti minut jsme zastavili v nějaké odlehlé uličce, jediné co upoutalo mojí pozornost byl blikající nápis klubu Sandy, který vypadal, že každou chvíli spadne nějakému opilci na hlavu.
"Ať tě nenapadne nikam chodit, za chvíli jsem zpátky." řekl předt tím, než vystoupil a zamkl mě v autě, což mě popravdě naštvalo. Jediné co mi zbývalo bylo ho sledovat, jak vchází do toho podivného klubu, ze kterého se ozývala tlumená hudba a nadávat si za to, že jsem nešla domů pěšky. Aby mi ta chvíle, o které jsem nevěděla jak dlouho bude trvat, utekla rychleji zapnula jsem si rádio a začala si pobrukovat mojí oblíbenou písničku, kterou zrovna hráli.
Když uběhlo dvacet minut rozhodla jsem se, že už tady takhle rozhodně dál čekat nebudu. Znovu jsem zkusila otevřít dveře a když to nešlo, natáhla jsem se a pokusila se otevřít dveře na straně řidiče, což se mi povedlo. Proto jsem přelezla sedačku a dostala se ven. Jelikož jsem neměla ani nejmenší tušení v jaké části města se nacházím a v tuhle dobu by nebylo nejlepší tady bloudit, rozhodla jsem se jít dovnitř.
Chvíli mi trvalo než jsem si zvykla na přítmí, které v klubu panovalo a bylo narušováno blikáním barevných světel. Taky jsem měla co dělat, abych se nerozkašlala, protože mě do nosu uhodil silný pach cigaret. Nevěděla jsem kam jít, protože jediné co jsem viděla byli lidé, co tancovali na dunivou hudbu a nebo popíjeli u baru, kam jsem se taky nakonec rozhodla jít, teda spíš procpat se tam. Když jsem tam Harryho nenašla, tak jsem se vydala do zadní části klubu. Asi po minutě jsem ho našla, jak jednou rukou držel pod krkem nějakého kluka a v druhé ruce měl nejspíš zbraň, ale tím jsem si nebyla jistá. Jen mlčky jsem sledovala celou situaci, neschopná pohybu ani slova.
"Jestli do týdne neseženeš ty prachy, tak víš co tě čeká." řekl naštvaně Harry a potom toho kluka s vyděšeným výrazem ve tváři pustil. Nakonec mu věnoval ještě jeden výhružný pohled a pak se otočil na toho jeho kamaráda, Zayna nebo jak se jmenoval a kývnutím hlavy mu naznačil, že odchází. V tu chvíli si všiml i mě, jeho výraz se na vteřinu změnil na překvapený, ale potom na naštvaný jako předtím.
"Co tady děláš?" řekl, popadl mě přitom za loket a táhl mě ven, přičemž svým tělem prorážel cestu mezi tančícími a zvětšiny opilými lidmi. "Jaké části na to, aby jsi zůstala v autě jsi do prdele nerozuměla?" zeptal se, když už jsme vyšli ven a on odemkl auto.
"Představ si, že jsem tomu rozuměla, ale nevidím jediný důvod, proč bych to měla poslouchat." řekla jsem mu na to a na tváři se mi objevil úšklebek, rozhodně si od něho nenechám rozkazovat jako nějaký dítě.
"Aha, neměla důvod." zopakoval s ironickým tónem hlasu a pak mě konečně pustil. "Nastup si." pobídl mě zrovna ne dvakrát přívětivým hlasem a otevřel mi dveře. Nakonec jsem nastoupila a čekala, než nasedne i on.
"Co všechno jsi viděla?" zeptal se po chvíli jízdy už mnohem klidnějším a tlumenějším hlasem, přitom se na mě krátce podíval, ale potom se věnoval dál řízení.
"Skoro nic." řekla jsem popravdě. "Jinak tady prosím zatoč doprava." navigovala jsem ho, jelikož jsem se už vážně chtěla dostat domů.
"Co myslíš tím skoro nic?" položil další otázku a podle mého pokynu zatočil doprava.
"Jenom to, že musí sehnat ty peníze do týdne, nebo tak." řekla jsem tiše a podívala se ven z okna, při vzpomínce na ten Harryho pohled, mi přeběhl mráz po zádech.
"Aha." řekl a jen přikývl. "Kde teda bydlíš?" zeptal se a tím nejspíš naštěstí uzavřel tohle téma hovoru, za co jsem mu byla vážně vděčná. Nadiktovala jsem mu adresu a během chvíle už zastavil před domem.
"Takže..."řekla jsem a chvíli přemýšlela, co říct dál. "Nejspíš díky za odvoz." vypadlo ze mě po chvíli trochu trhaně a potom se natáhla rukou po páčce, abych mohla otevřít dveře.
"Není zač." odpověděl mi Harry a trochu se přitom usmál, už na něm nebylo vidět, jak byl před chvíli naštvaný. Obdivuji, jak některé osoby, dokáží měnit svojí náladu tak rychle.
"Tak ahoj." řekla jsem a vystoupila, dřív než stačil cokoliv říct, jsem zabouchla a vydala se k domu doprovázená jeho pohledem, teprve až jsem odemkla a vešla dovnitř, jsem slyšela jak auto odjíždí.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
♦ Máte tady další díl, protože jste mi udělali radost s hvězdičkami a se čtením! Povídka už přesáhla 700 přečtení, za což vám vážně moc děkuju :)
♦ Jinak doufám, že se vám díl líbil a budu ráda, když zanecháte názor v komentářích a napíšete, jak si myslíte, že to bude dál :)
♦ Pokud máte nějakou otázku, tak se mě můžete zeptat na asku http://ask.fm/oooCHARLOTTEooo
xoxo
Charlotte
ČTEŠ
Spitfire
Fanfiction„Víš, Trevor měl v jedné věci pravdu." řekl Harry a já se nad jeho slovy zamračila, nelíbilo se mi, kam to směřuje. Než jsem stačila něco říct, promluvil on. „Nedokázal jsem ochránit osobu, kterou miluju. Nedokázal jsem tě ochránit." dodal, zlost v...
