Spitfire

35. chapter

Do nosu mě uhodil zatuhlý vzduch, když jsem se probrala, přičemž mě bolelo celé tělo, jako kdyby mě přejel parní válec. Pomalu jsem otevřela oči, připadalo mi, jako kdyby moje oční víčka vážily nejméně tunu. Chvíli mi trvalo, než jsem si přivykla na přítmí v místnosti, ve které jsem se právě nacházela, jediné světlo do místnosti se dostávalo jen skrz mezery mezi záclonami, což stačilo k tomu, abych alespoň trochu rozeznala věci v pokoji. V ten moment se mi vybavilo, co se stalo, a že to všechno nebyla jenom moje noční můra. Zrychlil se mi dech a moje srdce bilo jako splašené, v tiché místnosti byl slyšet, každý jeho úder. Chtěla jsem se pohnout, ovšem nepodařilo se mi to, kvůli silným provazům, kterými jsem měla přivázané ruce k opěrkám na ruce u židle, na které jsem seděla. Ještě několikrát jsem sebou škubla, jako kdybych tím něčemu mohla pomoc, přestala jsem ve chvíli, kdy jsem si sedřela kůži na zápěstích a cítila bolest, která mi ukázala, jak v tuhle chvíli jsem bezmocná.

"Charlotte." uslyšela jsem najednou vedle sebe tichý vystrašený hlas Rose, otočila jsem se tím směrem a v tu chvíli spatřila svojí nejlepší kamarádku, jak sedí na židli hned vedle mě s rukama spoutanými stejným stylem jako já. Rose se na mě koukala a v jejích očích byl vidět strach, obavy a také slzy.

"Bude to dobrý, Rose. Dobře?" řekla jsem tišším hlasem a snažila jsem se přitom nedat najevo svůj strach, věděla jsem, že musím v tuhle chvíli zůstat silná, a to nejen kvůli Rose.  Když pořád mlčela a koukala se na mě stejným pohledem, promluvila jsem znovu. "Poslouchej mě, nic se ti nestane, všechno bude dobrý." snažila jsem se jí uklidit, ovšem zároveň jsem uvnitř věděla, že tím utišuji hlavně spíš samu sebe. Náhle jsem uslyšela, jak se otvírají dveře, proto jsem se rychle otočila tím směrem. Spatřila jsem, jak vešla jedna osoba do místnosti a několik vteřin po ní jí následovaly další dvě. Nedokázala jsem říct, kdo to je, protože jsem viděla jenom tvar siluety, ale to se změnilo ve chvíli, kdy jedna z osob prudce roztáhla záclony a tím pustila do místnosti prudké denní světlo. Přimhouřila jsem oči a podívala se do země, před očima jsem měla mžitky, protože moje oči nebyly připravené na tolik světla. Po chvíli, kdy si oči přivykly na světlo, vzhlédla jsem a spatřila Trevora, který koukal ven z okna, do té doby než se otočil a promluvil.

"Dobré ráno, nebo spíš poledne?" řekl a v jeho hlase bylo slyšet pobavení. Založil si ruce na hrudi a pomalu se rozešel směrem ke mně, dívala jsem se na něho a přitom se snažila skrýt strach, který jsem z něho měla, protože jsem věděla, čeho všeho je schopný. Krátce jsem se podívala na ty dva muže, se kterými vešel. Jednoho z nich jsem si pamatovala z Harryho bytu a toho druhého jsem viděla poprvé v životě. Koukla jsem se zpátky na Trevora ve chvíli, kdy na mě dopadl jeho stín, protože stál přímo přede mnou a upíral na mě pohled, přičemž měl úšklebek na tváři. Sklonil se ke mně blíž, až tak, že jsem mohla cítit jeho dech na svém čele, jak jsem měla sklopenou hlavou. Chytil mou bradu, tím mě donutil vzhlédnout a dívat se do jeho pronikavých očí. "Měla jsi mě poslechnout, neříkal jsem ti to jen tak." řekl tišším tónem a přitom zastrčil pramínek mých vlasů za ucho. Chtěla jsem se odtáhnout, ovšem v tuhle chvíli jsem neměla možnost jak.

"Ovšem teď už je zbytečné se o to bavit, měli bychom přejít k nějakému aktuálnějšímu tématu a to třeba, kde je tvůj milovaný přítel." řekl a přitom se narovnal, chvíli se na mě díval a potom začal chodit po místnosti, tudíž hrobové ticho rušil jen klapot jeho podrážek o tmavě hnědou dřevěnou podlahu. Nedívala jsem se na něho, koukala jsem se přímo před sebe ven z okna, za kterým jsem viděla část zahrady a potom les. Lekla jsem se, proto jsem sebou taky trochu trhla, když jsem uslyšela jeho hlas u svého ucha, když stál za mými zády. "To byla otázka a já čekám na odpověď. A pro tvou informaci, nejsem moc trpělivý člověk."řekl a já rychle zamrkala, abych zahnala slzy, které se mi začaly drát do očí. Když jsem trochu otočila hlavou, viděla jsem Rose, jak se na mě vyděšeně a zároveň nechápavě kouká, neměla nejmenší ponětí, o co jde. Jediný důvod, proč tady byla, jsem byla já, jenom kvůli tomu, že byla se mnou v nesprávnou dobu na nesprávném místě a za to jsem se v tuhle chvíli nesnášela.