Spitfire

36. chapter

Koukala jsem se ven z okna a přitom přemýšlela, jak dlouho už tady takhle můžu sedět přivázaná k té pitomé židli. Ten muž říkal, že Harry brzo přijde, ale co znamenalo to brzo? Hodina, den, nebo ještě delší doba? Jediný fakt, co mě uklidňoval, bylo to, že mě ten kluk ujistil, že se postará o to, abych byla v pořádku a stejně tak i Rose. Požádala jsem ho o to, předtím než odešel pryč. Souhlasil s tím, že udělá všechno, co bude v jeho silách, aby ochránil i mojí nejlepší kamarádku, která teď seděla vedle mě a nepřítomně koukala před sebe. Krátce jsem se na ní podívala a tiše si povzdychla, ale můj pohled ihned směřoval ke dveřím, když jsem slyšela, jak se otevřely. Dovnitř vešel Trevor a následován stejnými muži jako předtím. Na tváři mu pohrával menší úšklebek, kvůli kterému mi přeběhl mráz po zádech, věděla jsem, že tohle není dobré. Cítila jsem, jak mi srdce začalo bít jako splašené.

„Co bys řekla na takový výlet?“ promluvil najednou Trevor a na tváři se mu objevil ještě větší škleb než předtím. Dívala jsem se na něho a přitom se snažila zamaskovat strach, který jsem z něho měla, abych mu neudělala tu radost. Určitě se vyžíval v tom, když se ho ostatní lidé báli. „Ticho beru jakou kladnou odpověď.“ řekl po chvíli hrobového ticha v místnosti, které potom přerušil i tím, že přešel ke mně a vytáhl z kapsy kapesní nůž. „Nemusíš se bát.“ mrkl na mě, když si všiml, jak koukám na ten nůž, který otevřel a rozřízl s ním postupně provazy, kterýma jsem měla připoutané ruce k židli. Hned jsem si promnula zápěstí, na kterých jsem měla krvavé odřeniny, které neuvěřitelně bolely. Věděla jsem, že jsem si je způsobila tím, když jsem se marně snažila dostat ruce z těch lan. „Pojď.“ rozkázal a jeho hlas nebyl už pobavený, byl teď naprosto chladný, neměla jsem nejmenší ponětí proč. Chytil mě pevně za paži a tím mě vytáhl nahoru ze židle, než jsem se nadála, rozešel se ke dveřím a mě táhl za sebou. Měl takovou sílu, že i kdybych chtěla protestovat, tak jsem neměla nejmenší šanci, navíc by to ani nemělo smysl, jelikož pochybuju, že tenhle dům, nebo kde jsme to byli, nebyl plný chlapů dvojnásobně velkých jak já s pistolemi.

„Nemám jet radši s vámi?“ zeptal se ten muž, co mě má chránit. Tím donutil Trevora zastavit a otočit se jeho směrem, což pro mě bylo bolestivé, protože prudce trhl a já byla nucená zatočit se s ním. Kousla jsem se do rtu a podívala se na Rose, která vypadala vyděšená ještě víc, než předtím, pokud to bylo vůbec ještě možné, ale soudíc podle jejího výrazu, tak ano.

„Ne, pojedu jenom já a ona, Liame. Ty se zatím postarej o ni, už jí nepotřebujeme.“ řekl Trevor a kývl směrem k Rose, potom se vydal zase ke dveřím a mě táhl sebou. Než jsme stihli vyjít z místnosti, podívala jsem se na Liama, usoudila jsem, že se tak jmenuje, podle toho, jak mu Trevor řekl. Jen na mě kývl a tím mi naznačil, že se postará o to, že Rose bude v pořádku. Nepatrně jsem se na něho usmála a potom se nechala táhnout dlouhou chodbou, která byla vytapetována tmavě červenou tapetou se zlatým vzorem. Na stěnách visely obrazy v masivních zlatých rámech, nejčastěji to byly nějaké zátiší.

„Vezmu tě na jedno místo, které Harry zbožňuje. Teda spíš zbožňoval, protože už bychom o něm pomalu měli mluvit v minulém čase.“ ušklíbl se Trevor a potom kývnul na nějakého chlápka, který byl celý v černém a stál vedle dveří, které nám potom otevřel. Díky tomu jsme se dostali ven. Ovál mě studený vítr, měla jsem na sobě tričko s krátkým rukávem, takže mi hned začala být zima. Cítila jsem, jak jsem se začala klepat. „Neboj, za chvíli budem v autě.“ řekl hned na to Trevor a potom začal scházet ze schodů, nezbývalo mi nic jiného než ho po boku následovat. Po pár metrech jsme došli po cestičce, ze které byl odrhnutý sníh k černému luxusnímu sportovnímu autu. „Prosím.“ řekl s hraným úsměvem Trevor a otevřel mi dveře od toho auta, držel mě za ruku do té doby, dokud jsem se neposadila na místo spolujezdce. Potom za mnou zabouchnul dveře a obešel auto, aby mohl nasednout on. Najednou mě něco napadlo, Liam říkal, že Harry přijde brzo, sice jsem nevěděla, přesně, co to brzo znamená, ale potřebovala jsem nahnat nějaký čas, proto jsem zkusila otevřít dveře a k mému překvapení se to povedlo, nejspíš nečekal, že bych se snažila utéct. Bez váhání jsem vystoupila a rozeběhla se přes trávník, směrem k lesu. Čekala jsem, kdy se ozve výstřel ze zbraně, který ukončí můj život, ale bylo ticho, jenom šumění větru ho rušilo. Až když jsem byla na kraji lesa, tak jsem se odvážila otočit a podívat se přes rameno, Trevor nikde nebyl, což mě znepokojilo, sice bych měla být ráda, že mě nepronásleduje, ale něco tady nehrálo. Přesto jsem jenom zavrtěla hlavou, abych dostala tyhle hloupé myšlenky z hlavy a rozeběhla se dál, tentokrát už lesem. Neměla jsem ponětí, kam běžím, ale hlavní bylo teď získat čas. To bylo to, co jsem potřebovala, protože to bylo jediné, co Trevor neměl. Netušila jsem, proč ho nemá, ale to mi v tuhle chvíli mohlo být ukradené, stačil mi jednoduše tenhle fakt. Neměla jsem ponětí, jak dlouho běžím, ale když jsem ucítila píchání v boku, zastavila jsem se a rozhlédla se okolo sebe, nikde nikdo. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, dala jsem si ruku v bok a trochu se předklonila, abych se mohla lépe vydýchat. Když mi to nepomáhalo, opřela jsem se o široký kmen a postupně sjela zády dolů, takže jsem nakonec seděla ve dřepu. Chtěla jsem si sednout pořádně na zem, ale byl napadaný sníh a já si nechtěla namočit kalhoty. Objala jsem si rukama kolena a přitiskla si je, co nejblíže to šlo, k hrudi. Cítila jsem, jak mi srdce bije jako splašené. V hlavě jsem si promítala všelijaké vzpomínky, to dobré i ty špatné, cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Pak jsem začala přemítat nad tím, kdy nastal v životě zlom, který mě odsoudil k tomuhle, nejspíš to byla ta noc, kdy jsem zachránila život Harrymu. Z přemýšlení a uvažování mě najednou dostala postava, která stála přede mnou. Vzhlédla jsem a uviděla Trevora, s jeho typickým úšklebkem na tváři.

„Příště by sis měla dávat větší pozor, zlato. Těma stopami ve sněhu, jsi mě přivedla přímo k sobě.“ řekl a zašklebil se, potom mě chytil za paži jako předtím a já sykla bolestí, věděla jsem, že tam budu mít modřinu, stejně jako na rameni, které mi předtím tak pevně zmáčkl. Donutil mě stoupnout a potom mě pustil, přemýšlela jsem, jestli má cenu znovu utíkat nebo ne. „Ani na to nemysli.“ promluvil předtím, než jsem ucítila, jak mě uhodil do tváře. Rána to byla tak silná, až jsem dopadla na kolena. Cítila jsem kovovou chuť krve v puse, z toho jak jsem se kousla do jazyka. Vyplivla jsem krev, která zbarvila čistě bílý sníh a potom se podívala na Trevora nenávistným pohledem.

------------------------------------------------

♦ Sice jsem psala, že nebudu dneska dávat nový díl, ale dala jsem si brufeny a pustila se do psaní, protože jsem se neuvěřitelně těšila, až budu psát tuhle část a stejně tak se těším i na tu další, kde už se konečně objeví Harry :D

♦ Jinak budu pořád otravovat, ale byla bych ráda, kdyby jste se mrkli na povídku IN THE CITY, najdete jí v mém profilu, budu vděčná, když napíšete komentář, co si o ní myslíte, nebo dáte votes :)

♦ Jak se vám líbila část? Co myslíte, že bude dál? Čím víc bude komentářů a votes, tím dřív přidám další část! (ano, jsem vyděračka :D)