Spitfire

31. chapter

"Becca, kamarádka, měla nehodu. Přivezli jí sem." vysvětlila jsem tátovi a dívala se přitom na něho, chvíli panovalo ticho, protože nikdo nic neříkal. Sestřička se vrátila zpátky ke své práci, i když bylo na ní jasně vidět, že nás pořád přesto poslouchá. "Nevíš něco o tom?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. Zamyslel se a potom přikývl.

"Jo, právě jdu na sál, protože se objevily u toho kluka nějaké komplikace a potřebují pomoc. Nic ti teď nemůžu říct., protože sám přesně nic nevím a navíc musím už jít." řekl a přitom se koukl nejdřív na Harryho a potom na mě. "A zítra si o tom všem promluvíme, mladá dámo." dodal a přitom na mě ukázal ukazovákem, předtím, než odešel někam pryč. Nadávala jsem si za to, že jsem mu řekla, že budu u Rose, ale věděla jsem, že kdybych mu řekla pravdu, že jdu k Harrymu tak by určitě něco proti tomu namítal a to jsem nechtěla.

"Musím najít Rose." otočila jsem se na Harryho a trochu zaklonila hlavu, abych mu viděla do tváře, protože byl o něco vyšší. Stála jsem těsně vedle něho, některé části našeho těla se dotýkaly.

"Dobře. Já si zatím skočit vyřídit jede telefonát, jestli ti to nevadí." řekl a hned potom dodal. "Nebo mám jít radši s tebou?" zeptal se a trochu tázavě povytáhl obočí, když mě chytil za ruku, která se mi třásla a ze zimou to určitě nebylo. Bála jsem se o Beccu, strašně moc a vadilo mi, že vůbec nevím, co se jí stalo a jak na tom je.

"Jdi si zavolat. Zvládnu to sama." ujistila jsem ho a donutila zvednout koutky rtů v menším úsměvu. Přikývl a volnou rukou mi odhrnul pramen vlasů z tváře a zastrčil mi ho za ucho, potom se trochu sklonil a krátce mě políbil na čelo.

"Bude to dobrý." zašeptal předtím, než se odtáhl zpátky a stiskl mi trochu ruku, předtím než jí pustil. "Za chvíli jsem zpátky." řekl už normální hlasitostí hlasu, přikývla jsem a krátce ho sledovala, jak zamířil k výtahu. Já si to zamířila na opačnou stranu, tam, kde byly operační sály. Nebloudila jsem, protože jsem přesně věděla, kde se nachází. Během necelé minuty jsem tam došla a můj pohled hned upoutala Rose, která seděla na jedné z mnoha židlí, které byly před vstupem k operačním sálům. Byly tady proto, aby kde měli lidé čekat v takovýhle případech, jako teď například Rose.

"Rose." oslovila jsem jí hned, když jsem stála v dostatečné blízkosti na to, aby mě slyšela. Otočila se na mě a já si všimla, že měla červené a opuchlé oči od toho, jak brečela. Ihned jak si mě všimla, vstala a přešla ke mně. Bez jediného slova mě pevně objala, stejně jako já hned ji.

"Jsem ráda, že jsi tady." zašeptala po chvíli, co jsme se mlčky objímaly, neměla jsem ani nejmenší ponětí, jak dlouho by to mělo být. Trochu se odtáhla a koukla na mě, krátce si povzdychla a posadila se na židli, kde seděla předtím. Sedla jsem si vedle ní a teprve až pak promluvila.

"Přijela jsem, co nejdřív, jak to šlo." řekla jsem popravdě a podívala se na Rose, která si přitiskla teplý svetr blíž k tělu. "Jak si vůbec věděla o tom, co se stalo?" zeptala jsem se po chvíli svojí nejlepší kamarádky, potom jsem od ní odvrátila pohled a koukala na stěnu natřenou čistě bílou barvou, na které visely nějaké plakáty, které doporučovaly různé léky anebo informovaly o určitých nemocech.

"Já," začala Rose a přitom se trochu odmlčela, aby se mohla zhluboka nadechnout. "Zrovna jsem jí volala, protože jsem se se Stevenem pohádala a potřebovala jsem to někomu říct." řekla a potom nastalo opět na chvíli znovu ticho. "Netušila jsem, že je s Rogerem." zašeptala a já se na ní otočila, viděla jsem, jak se jí do očí znovu derou slzy. "Začala mě utěšovat, že to všechno bude dobrý a pak se najednou ozvala strašná rána, její výkřik a," chtěla pokračovat dál, ale to se rozbrečela a obličej si schovala ve svých malých dlaních. Hned jsem jí objala a přitiskla k sobě, nedokázala jsem si představit, jak příšerné to pro ní musí být.

"Bude to dobrý." řekla jsem tiše a několikrát to zopakovala, snažila jsem se jí tím utišit, ovšem uvnitř sem věděla, že se tím snažím hlavně uklidnit sama sebe. Zajímalo mě, kde jsou rodiče Rogera a Beccy, i když Becca žila jenom u mamky a ta byla letuška, takže byla pořád někde pryč a její táta je opustil, když byla ještě malá a přestěhoval se někam do Texasu, kde si našel novou manželku a založil si novou rodinu. Becca ho za to nesnáší, nejen za to, že má novou rodinu, ale také za to, že odkopl její mamku, to je taky důvod, proč ignoruje všechny jeho telefonáty, narozeninová přání a podobně. Nechce s ním mít nic společného, přesto, že on se snaží s ní mít pěkný vztah. Upřímně nevím, na jaké straně bych měla stát. Z mého přemýšlení mě najednou vytrhl Harry, který se posadil na židli vedle mě, krátce jsem se na něho podívala a přitom pořád držela Rose ve svém objetí.

Nevím, jak dlouhá doba uběhla od té chvíle, kdy se už po několikáté otevřely dveře od sálu a z nich vyšla vysoká, štíhlá lékařka s černými vlasy sepnutými do drdolu a přitom se bavila s nějakým mladším lékařem, který nejspíš teprve před chvílí dostudoval školu. Už jsem se ani nezvedala, protože tu prošlo už nejméně pět doktorů a ani jeden neoperoval Beccu. Harry vedle mě už pomalu usínal, protože už bylo hodně pozdě a sledovat stěnu několik hodin před vámi vás jistě unaví, navíc nebyl vůbec vystrašený jako my z Rose, což nás nutilo zůstat probuzené.

"Charlotte?" řekla trochu překvapeně ta doktorka, když si mě všimla. Její rty se roztáhly do širokého úsměvu, přesně takového, jaký jsem si pamatovala, vždycky se totiž usmívala. Naposledy jsem jí viděla asi před dvěma lety a už jsem ani nepamatovala, kde přesně. "Co ty tady?" zeptala se a zastavila se přede mnou, rukou naznačila tomu doktorovi, že může jít a nemusí na ní čekat.

"Moje kamarádka měla autonehodu." řekla jsem tiše a stoupla si, protože mi přišlo neslušné, aby stála přede mnou a já jen seděla a dívala se na ní se zakloněnou hlavou. Navíc jsem se stejně potřebovala trochu protáhnout, potom, co jsme už tak dlouho seděli.

"Rebecca Moore?" zeptala se mě a já souhlasně přikývla, hned potom začala pokračovat dál, jako kdyby mi četla myšlenky. "Neměla bych ti to říkat, protože nejsi její příbuzná, ale její stav je stabilizovaný. Měla vnitřní krvácení, které se nám podařilo zastavit, taky zlomenou nohu a nějaké pohmožděniny, pokud se neobjeví nějaké nečekané komplikace, bude časem v naprostém pořádku." řekla a mě v tu chvíli spadl obří kámen ze srdce, stejně jako Rose, která teď už stála vedle mě.

-----------------------------------------------------------------------

♦  Nová část, vím, že je o ničem, ale brzo v příští nebo až ta další už bude snad +13 a potom mám v plánu velké drama :D Jinak dneska jsem v plánu ani neměla psát, kvůli hromadě učení, ale nakonec jsem si to rozmyslela :)

♦  Budu vděčná za vaše votes a komentáře, kterýma jste mě minule neuvěřitelně moc potěšili :3 Doufám, že mě potěšíte i teď :)