Spitfire

49. chapter

                                                                       Pusťte si písničku →

Pohled Harryho

Pevně jsem svíral volant, až tak že mi z toho klouby na rukou bělaly. To byl jeden z mnoha znaků, že jsem v tuhle chvíli naštvaný. Popravdě jsem nevěděl, jestli jsem naštvaný na to, že jsem nechal Trevora, aby se dostal k Charlotte nebo jestli je to kvůli téhle celé situaci, která se mi vymkla z rukou. Nesnášel jsem, když jsem neměl věci pod kontrolou, jako právě teď. Užíralo mě to ze vnitř. Jakmile mi Charlotte řekla ten citát, okamžitě jsem věděl, kam jet. To místo nebylo daleko odsud, ovšem teď byl docela velký provoz na tohle město, tudíž jsem nemohl jet tak rychle jak jsem chtěl. Naštvaně jsem zatroubil a pak předjel pomalé auto přede mnou, i když to bylo nebezpečné, ale to mi upřímně bylo jedno.

Po nějaké chvíli jsem konečně odbočil na polní cestu kousek za městem, která byla obvykle zatarasená závorou, ovšem teď nebyla, díky čemu jsem věděl, že jedu dovnitř. Po necelé minutě jízdy se konečně přede mnou objevila stará budova, která dřív sloužila jako sklad pro nějakou firmu, která ovšem zkrachovala, proto teď to místo nikdo nevyužíval. Teda ne oficiálně.

Zaparkoval jsem s autem kousek od dveří a vystoupil, neměl jsem v úmyslu tam vniknout nějak nenápadně. Dokonce jsem ani neměl žádný plán, což byl důsledek toho, jak se moje mysl začernila kvůli vzteku. Jednal jsem impulzivně, o čem jsem věděl, že se mi to vymstí, ale jednoduše jsem se nemohl přinutit k tomu, abych se zastavil a zhluboka se nadechl, díky čemu bych se možná trochu uklidnil. Rozešel jsem se směrem ke dveřím, přičemž jsem si zkontroloval, jestli je zbraň pořád na správném místě, když byla, chytil jsem do ruky kliku a otevřel dveře. Vešel jsem dovnitř a můj pohled směřoval na osobu stojící uprostřed obřího vyklizeného skladu.

„Už jsem si myslel, že nepřijdeš.“ pronesl Trevor, který se přitom otočil směrem ke mně a zvedl jeden koutek rtů, ušklíbl se. „Nebo spíš, že ti to Charlotte nevyřídila.“ dodal po menší odmlce, přičemž si zastrčil ležérně ruce do kapes. Chvíli jsem jenom stál a koukal na něho, ale pak jsem se odhodlal a udělal pár kroků v před, směrem k němu.

„Přece bych si nemohl nechat ujít příležitost tě vidět a zabít.“ řekl jsem naprosto všedním hlasem, jako kdybych mluvil o počasí nebo podobně. Netušil jsme proč, ale už jsem nepociťoval vztek, místo toho jsem byl klidný, až moc klidný, což bylo snad ještě horší.

„Vždycky jsem obdivoval tvůj smysl pro humor, Harry.“ promluvil a přitom začal přecházet sem a tam, upřeně jsem ho sledoval. „A když už jsme u toho, víš, že vždycky hraju podle pravidel. Ale s tebou jsem se rozhodl udělat výjimku.“ řekl, přičemž jsem se zamračil, protože jsem nevěděl, jak to myslí, teda alespoň do doby, než mě někdo bouchl prudce do zad, což mě donutilo si kleknout. „Jaký je to pocit, když víš, že přichází tvůj konec?“ zeptal se Trevor a pomalu zamířil směrem ke mně. Pokusil jsem se zvednout, ale kvůli tomu jsem si vysloužil akorát další ránu, od chlapa, který mě pro jistotu držel pevně i za paži. „Myslíš, že se tak cítil i on, když si ho tady tehdy zabil?“ položil další otázku, přičemž se chladně zasmál.

„Naser si.“ řekl jsem jednoduše, což ho donutilo se zasmát znovu. Jen jsem na něho hleděl s nenávistí v očích. Je zajímavé, jak se dokáže respekt k nějaké osobě změnit do něčeho takového, do nenávisti.

„Harry, ty nejsi na místě, aby sis mohl dovolit mluvit takovýmhle stylem.“ pronesl suše a udělal znova několik kroků vpřed, tudíž stál asi tak tři metry ode mě. „Vlastně za chvíli nebudeš mluvit vůbec. Nějaká poslední slova?“ zeptal se, přičemž si sáhl za opasek a vytáhl zbraň, o které jsem věděl, že ukončí můj život.

„Ani nejlepší běžec neuteče před svým svědomím.“zopakoval jsem mu slova, které mi řekl před několika lety přesně na tomhle stejném místě. Byl to asi jenom měsíc potom, co jsem odešel z domova, pokud se to místo tak dalo vůbec nazývat. Přesně jsem si pamatoval, jak jsem seděl v starém křesle, o kterém jsem neměla ponětí, jak se sem dostalo a přemýšlel nad těmi věcmi, které jsem udělal a měl z nich špatný pocit. Trevor mě uklidňoval, že to k tomu patří a že časem se to naučím přecházet a měl pravdu. Na jednu chvíli se ze mě stala naprosto bezcitná osoba, jejímž jediným cílem bylo získat všechnu moc bez ohledu na to, zda někoho zraní a jakou přitom způsobí bolest. A pak se tady objevila ona, Charlotte, snad první osoba, která mě nesoudila a pomohla mi i přesto, že mě neznala. Já jí za to všechno akorát zničil život, jenom kvůli tomu, že jsem byl sobecký a nedokázal jsem bez ní být. Málem jí zabili a to všechno kvůli mně, jinak by žila nejspíš život běžné středoškolačky, jejíž největší problém je jaké si má vybrat šaty na maturitní ples.

„Připraven?“ zeptal se s úšklebkem na tváři, přičemž naklonil trochu hlavu na stranu a upřeně se na mě podíval. Chvíli trvalo, než namířil zbraň na mě. Koukal jsem na něho, nechtěl jsem mít jako nějaký zbabělec zavřené oči, ovšem i když jsem se sebevíc přemáhal, nakonec jsem upřel pohled do země.

„Harry!“ vykřikl známý hlas ve stejnou chvíli, jako se ozval výstřel, Trevor stiskl spoušť. Čekal jsem bolest, ale nic nepřicházelo, žádná temnota, nic. Vzhlédl jsem a spatřil Charlotte, jak stojí přede mnou ovšem zády. Netrvalo ani vteřinu, než jsem si uvědomil, co se děje. Srdce mi vynechalo úder.

„Charlotte!“ vykřikl jsem a vstal, to že stisk toho muže zmizel z mé ruky někdy předtím, jsem nepostřehl. Udělal jsem několik kroků vpřed a chytil do náruče Charlottino slabé tělo, přičemž jsem si klekl a položil si jí na nohy. Byla bledší než obvykle a na jejím svetru se už začala rýsovat velká krvavá skvrna, i když krvácení snažila zastavit tím, že si tam instinktivně dala ruce. „Charlotte, ne, nesmíš mě opustit, zůstaň se mnou…“ zašeptal jsem, ovšem intenzita mého hlasu se začala stupňovat.

„To bude dobrý, Harry. Bude to dobrý.“ začala opakovat tiše, i když jsme oba věděli, že to nebude dobré. Ucítil jsem, jak se mi do očí začaly drát slzy, které jsem se ani nesnažil zahnat, bylo mi jedno, že v tuhle chvíli ukazuju svojí slabost. „Odpouštím ti, Harry.“ špitla skoro neslyšně a přitom natáhla ruku směrem k mé tváři, ovšem neměla sílu na to, aby se jí dotkla. „Odpouštím ti.“ to byla její poslední slova předtím, než zavřela oči.

--------------------------------

♦ K téhle části se moc nechci vyjadřovat, když jsem jí psala, měla jsem slzy v očích. Byla bych ráda, kdyby jste napsali své pocity apod. v komentářích...