Spitfire

42. chapter

I když jsem v hlavě věděla, že to není dobrý nápad, rozešla jsem se ven z kavárny na ulici. Bylo mi jedno, že jsem vyšla ven jenom ve svetru, který jsem si hned přitáhla k blíž k tělu, protože foukal studený vítr. Stoupla jsem si na kraj chodníku a rozhlédla se, jestli jede nějaké auto, počkala jsem, než přejelo tmavě červené osobní auto a pak rychle přeběhla na druhou stranu, protože v dálce už jelo další auto. Zastavila jsem se před domem, do kterého vešel Harry. Prohlédla jsem si ho, vypadal opuštěně, což mě ani moc nepřekvapilo. V téhle části města bylo hodně starých domů, které si nikdo nechtěl koupit, protože by bylo hodně nákladné je opravit, což se nevyplatilo. Rozhlédla jsem se po ulici, kde v tuhle dobu moc lidí nebylo, jenom nějaká maminka vezla své dítě v kočárku, přičemž ho uklidňovala, protože brečelo. Zhluboka jsem se nadechla a potom vzala kliku do ruky, pomalu jsem otevřela dveře a vešla do domu. Teprve až v ten moment jsem si plně uvědomila, co dělám za blbost, že sem lezu, ovšem věděla jsem, že teď už je pozdě na to, abych se vrátila zpátky do kavárny. Byla jsem příliš zvědavá, chtěla jsem vědět, co tady Harry dělá, i když to mohlo být nebezpečné.

Stála jsem v předsíni, podle které jsem poznala, že v tomhle domě už nikdo dlouho nebydlel. Barva stěn se dala jen těžko odhadovat, ale nejspíš byla nejspíš dřív světle žlutá. Podlaha byla z tmavě hnědého dřeva, které dřív muselo vypadat krásně, ovšem teď bylo pokryto vrstvou prachu. Udělala jsem pár kroků vpřed, přičemž jsem opatrně našlapovala, abych neudělala žádný hluk. Vydala jsem se ke schodům, které vedly do prvního patra, odkud se ozýval hluk a nějaké hlasy, nedokázala jsem určit, komu přesně patřily. Pomalu jsem se rozešla do schodů, předtím, než jsem šlápla na nějaký schod, tak jsem se ujistila, že nevrže. Pamatovala jsem si, jak vždycky u babičky bylo slyšet hlasité vrzání, když někdo šel do schodů. Tyhle schody vypadaly podobně, navíc byly ještě v horším stavu, než ty v babiččině domě. Když jsem došla nahoru, přešla jsem ke dveřím, které byly pootevřené. Z místnosti za nimi jsem slyšela hlasy, jeden z nich patřil Harrymu, tím jsem si byla jistá. Zněl vážně naštvaně.

„Do prdele, řekni mi, kde je!“ řekl Harry naštvaně a pak se ozvaly nějaké tlumené rány, jako kdyby něco narazilo do stěny. Do pokoje jsem neviděla, protože dveře byly otevřeny tak, že jsem mohla vidět jenom nějakou starou otevřenou skříň, ve které nic nebylo. „Stejně mi to řekneš, ale je jenom na tobě, jestli tě to bude bolet anebo ne.“ dodal po chvíli Harry a tentokrát jeho hlas byl klidný, ovšem až moc, což bylo snad ještě horší, než kdyby křičel jako předtím.

„Harry.“ uslyšela jsem z ničeho nic Zaynovo hlas a po pár vteřinách na to i kroky, které byly postupně hlasitější a hlasitější, což znamenalo, že míří ke dveřím. Na sucho jsem polkla a rozhlédla se, kam se můžu schovat, nechtěla jsem, aby mě tady Harry viděl, zvlášť ne, když měl takovouhle náladu. Tím bych ničemu nepomohla, spíš bych to akorát všechno zhoršila. Rychle jsem vešla do vedlejší místnosti, ve které nic nebylo, kromě lustru, který ležel rozbitý na zemi. Neměla jsem šanci se kamkoliv schovat, proto jsem se jen opřela o stanu vedle dveří, které jsem se pokusila zavřít, ovšem byly nějak rozbité, tudíž šly jen přivřít. Bylo ticho, jediné, co bylo slyšet, bylo moje srdce, které bylo splašené jako o závod. Kousla jsem se do spodního rtu, abych se donutila být v naprosté tichosti.

„Harry, musíš se uklidnit.“ uslyšela jsem najednou Zaynovo hlas z chodby, ani jsem nepostřehla, že tam přešly. Trochu jsem si přitom oddychla, protože jsem nepředpokládala, že by šli jen tak sem.

„Nemůžu se uklidnit, když je Trevor někde venku.“ jakmile tohle Harry řekl, tak jsem ještě víc zbystřila pozornost. Netušila jsem proč, ale žila jsem v iluzi, že je Trevor mrtvý, což jsem nejspíš neměla. „Nejspíš už vymyslel, jak mě zabít nebo jí zase ublížit. Což mi připomíná, poslal jsi někoho, aby ji hlídal?“ nad jeho slovy jsem se zamračila, nechtěla jsem, aby se Harrymu cokoliv stalo.

„Jo, sleduje jí Jake a podle posledních informací je v pořádku.“ ozval si po chvíli ticha Zayn, docela otráveným hlasem, a tím mě donutil přemýšlet nad tím, jestli mluví o mě anebo o někom jiném. Netušila jsem proč, ale vždycky mi přišlo, že mě Zayn nemá z nějakého důvodu rád, sice podle jeho pohledu to vypadalo, že mu nemá rád nikoho nikoho, ale na mě se díval ještě víc nenávistným pohledem.

„Dobře.“ řekl Harry a potom jsem zase slyšela kroky, jak se vrátili do vedlejší v místnosti, ve které byl nejspíš někdo, kdo věděl, kde je Trevor. Bylo mi ho v tu chvíli líto, protože jsem věděla, že Harry udělá vážně cokoliv proto, aby zjistil, to co chce. Začala jsem přemýšlet nad tím, jestli mám čekat na to, až Harry se Zaynem odejdou anebo zmizet odsud už teď. Po chvíli zvažování všech pro a proti jsem se nakonec rozhodla pro druhou možnost, hlavně proto, že mě určitě bude Becca s Rose shánět. Jedna z věcí, kterou jsem na tomhle nedomyslela. Vlastně jsem na tomhle nedomyslela vůbec nic. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla, abych si tím dodala odvahu. Otevřela jsem pomalu dveře a vykoukla ven, rozhlédla jsem se po chodbě, na které nikdo nebyl. Slyšela jsem Harryho, jak mluví, ovšem teď jsem mu nerozuměla, protože dveře tentokrát byly zavřené, což jsem brala jako plus. Nemusela jsem si dávat takový pozor na to, jestli udělám nějaký hluk, nebo ne. Když jsem byla asi v polovině schodů, najednou mi začal vyzvánět telefon. Kousla jsem se do rtu a místo toho, abych se ho pokoušela vypnout, jsem se rozeběhla ven a nepřemýšlela nad tím, jestli schody za mnou vržou nebo jestli dělám jakýkoliv jiný rámus. Jakmile jsem se dostala na ven na ulici, přeběhla jsem silnici, aniž bych se rozhlédla, naštěstí v ten moment neprojíždělo žádné auto. Otevřela jsem dveře od kavárny a vešla dovnitř, jakmile jsem ucítila vůni kávy, cítila jsem se najednou v bezpečí. Věděla jsem, že tady se mi nic nemůže stát, a že sem určitě nepůjdou hledat, pokud by šli hledat, kdo byl v tom domě.

„Charlotte! Tady jsi!“ vykřikla najednou hlasitě Rose, až se několik lidí otočilo, ovšem ona jejich pohledy ignorovala, stejně jako Beccy, která vypadala překvapeně, když mě Rose pevně objala. V první chvíli jsem byla zaskočená jejím chováním, ovšem pak mi došlo, že potom, co se stalo se nejspíš o mě bála.

--------------------------------------------------------

♦ Nová část je tady a tentokrát se tam podle mě něco stalo, za což jsem ráda :D Jinak v další části bude menší časový skok, teda pokud to bude tak, jak si to představuju :)

♦ Jinak moc děkuju za komentáře a votes u minulé části, moc si toho vážím :) Jinak byla bych ráda, kdyby jste napsali do komentářů, jak si myslíte, že to bude pokračovat dál :) Může se stát, že se vaším komentářem inspiruju k psaním dalším částem :) A osobě, co napíše "nejlepší" komentář věnuju další číst :)