Hravý ✔️

28. kapitola

Chloe

Ležela jsem na posteli, oblečení i baleríny měla stále na sobě, a s třesoucí se bradou jsem koukala na fotku své mámy ve velkém rámečku. Ona měla vždycky pochopení. Ona by mi Maxe schválila. Koutkem oka jsem zaregistrovala, že se mi rozsvítila obrazovka mobilu a tak nějak jsem tušila proč. Chvíli jsem uvažovala, že ho budu ignorovat. Chtěla jsem si od Maxe odpočinout, ale zároveň jsem ho chtěla mít stále u sebe, třeba i jen prostřednictvím textovek. Se zasténáním jsem se zvedla, nohy složila do tureckého sedu a vzala do rukou mobil. 

No jasně, je to on, proběhlo mi hlavou a zobrazila jsem si zprávu, při které se mi na chvíli dočista zastavilo srdce a hned nato se rozbušilo šíleným tempem.

,,Maxi," zašeptala jsem a složila si hlavu do dlaní. 

Jak se tohle stalo? Na tohle je moc brzy! křičela jsem v duchu na protest, ale stejně se mi po tvářích začaly kutálet slzy štěstí.

Napsala jsem: Kde jsi?

Pořád před vchodem. Pustíš mě dovnitř?

Zhluboka jsem se nadechla a setřela si slzy z tváří. Roztřesenými prsty jsem naťukala: Já nevím. Jsem v šoku a nevím, jak reagovat.

Pro začátek by jsi mě vážně mohla pustit dovnitř. Leje jako z konve.

Vstala jsem z postele, otevřela okno a opatrně vykoukla ven. Opravdu tam stále stál. Jednou rukou si jezdil ve vlasech a druhou hypnotizoval obrazovku mobilu, na kterou přes ten déšť ani nemohl vidět. Povzdechla jsem si.

Dobře, hned tam budu, napsala jsem a na nejistých nohou se vydala k výtahu. 

Nádech, výdech, Chloe. Nádech, výdech, nádech, výdech, nádech...

,,Ahoj, mokrý pane," plácla jsem, za každou cenu se snažíc zamaskovat ten zvláštní pocit, který mi skrýval hrdlo. Raději se ztrapním blbými řečmi, než abych mu dala najevo, že mi tou smskou usadil v srdci nepředstavitelnou tíhu. Nepoznala jsem, jestli je dobrá nebo špatná, každopádně jsem to cítila. Cítila jsem to velmi intenzivně a ani soustředěné dýchání, které mi v Maxovo společnosti stejně vždycky dalo sbohem, nepomáhalo.

,,Ahoj," špitl, a když jsem mu po chvilce váhání ustoupila, vklouzl dovnitř. Cesta nahoru byla tichá záležitost, která probíhala způsobem, že jsem stála natisknutá na dveře, protože jsem ještě stále panikařila z výtahů a Maxovo mokré tělo se mi prakticky lepilo na záda. Bradu měl opřenou o mé rameno a jeho horký dech mě šimral na kůži. Byla jsem tak mimo z toho, co se poslední dobou děje v mém životě, že jsem snad pomalu přestávala být lechtivá, protože jsem navzdory jeho neposedným prstům na mých lopatkách a těm jeho nenasytným rtům nehnula ani brvou. Trochu jsem nadzvedla obočí, když jsem vyšla s výtahu a našla otevřené dveře od bytu. 

Páni, se mnou je to vážně špatné. Bydlím v centru Manhattanu a nechávám dveře od bytu dokořán. 

Pečlivě jsem nad sebou zavrtěla hlavou a pustila Maxe dovnitř. Opřela jsem se o dveře a zadívala se mu do očí. Stál asi dva metry ode mě, košile se mu lepila na tělo, vystavovala na obdiv jeho svaly a já v duchu rychle zhodnotila situaci. 

Tenhle bůh mi ani ne před pěti minutami vyznal lásku a já mu ji nebyla schopna opětovat. 

Nebyla jsem si jistá, jestli jsem už byla schopna mu to oplatit. Oplatit mu to ve chvíli, kdy na mě upíral ty zkoumavé oči, kdy si mě měřil od hlavy až k patě. Nevěděla jsem, jak mu něco takového říct v jeho přítomnosti, a když jsem se začínala zamýšlet nad tím, jestli by byl schopen mi to v mém bytě říct do očí, sám mi na to odpověděl.