Hravý ✔️

20. kapitola

Chloe

Měla bych být naštvaná na Maxe, že za mnou neběžel nebo na sebe, protože jsem si nepočkala na vysvětlení?

.
.
.

Ne! Sobě nic vyčítat nebudu, zapřísahala jsem se, když jsem se při odchodu do práce navlékla do černých lodiček. Nechtěla jsem riskovat, že by mě Max mohl třeba zahlédnout, a tak jsem si jako správný zbabělec šla k April pro klíče od jejího opuštěného auta. Otevřela mi celá rozcuchaná a měla opuchlé oči. Díky bohu za to, protože jinak by si okamžitě všimla, že tu něco nehraje.

,,Jestli se někde vyflákáš, tak..." Jen mávla rukou na rozloučenou, nechala za sebou otevřené dveře a odloudala se do postele. S úsměvem jsem zabouchla. Pak jsem se podívala na hodinky a zaklela.

Kruci, přijdu pozdě.

**

Miriam má dnes špatnou náladu, usoudila jsem, když se na můj pozdní příchod důkladně zamračila a nechala mi na stole děsivě mnoho složek.

Nesnáším pondělky, kňourala jsem v duchu, ale bylo mi to k ničemu. Pověsila jsem kabát na věšák u dveří a spráskla dlaně k sobě. Je čas pustit se do práce. Vlastně bych si neměla stěžovat.

Práce zaměstná mou mysl a o to mi taky dnes jde.

Jako bych se chtěla vysmát svým vnitřním úvahám, podívala jsem se na obrazovku mobilu a zjišťovala, jestli se Max dotírá. Měla jsem od něj pět zmeškaných hovorů a tři smsky. Vyžadovalo to veškeré síly, abych iPhone úplně vypnula a skutečně se začala věnovat práci, ale i tak jsem to udělala.

**

Nakonec to vážně nebylo tak špatné. Okolo páté mě - nyní už viditelně líp naladěná Miriam - propustila na svobodu a já jsem chvíli vážně zvažovala, že ji poprosím, aby mě tady na noc zamkla.

Tím pádem by Max neměl šanci se ke mně dostat.

Zamračila jsem se.

Jsem opravdu tak zoufalá?

Při odchodu jsem se sesunula do křesla u vchodu a složila si hlavu do dlaní.

Co to bylo za ženskou? A proč brečela? Co jí Max provedl? Můj bože, vždyť já před ní stála bez tílka! Jestli je jeho "vážná známost", kterou údajně nikdy neměl, tak mě teď má za děvku. Celý svůj dosavadní život jsem se chovala tak, aby o mně nikdo tak nesmýšlel a teď se kvůli Maxovi cítím jako kráva. A ona zřejmě taky.

Podrážděně jsem zafuněla a jak jsem se zvedla ze židle, křuplo mi v kolenou.

Na to ještě nemám věk, proběhlo mi hlavou a s nakrčenou bradou jsem vyšla do jarního večera, který se s blížícím se létem začal značně oteplovat. Se zavřenýma očima jsem se nadechla vůně květin, a i když se mi chtělo kýchat, bylo to skvělé. Jenže najednou mi někdo zatroubil za zády a já málem dostala infarkt.

Muž v obleku vystoupil z auta a jeho bílé zuby v souladu s černou pletí působily jako velké světlušky.

,,Bez obav, slečno. Nejsem únosce. Ale dostal jsem jistý rozkaz a byl bych vám moc vděčný, kdybyste mě ušetřila hrozících potíží."

Nakrčila jsem čelo a zatnula ruce v pěsti. Ne abych praštila jeho, ale spíš toho zatraceného... ,,Max. Vy jste od Maxe?"

Krátce přikývl a otevřel mi zadní dveře. Tohle se mi líbilo - to, že mi dával možnost úniku. Narozdíl od někoho!

Už jsem se chtěla vydat po svých k sobě domů, ale řekněme si to narovinu. Unikla bych mu tak?

Tenhle sympatický černoch přece za nic nemůže. To mu neudělám.

Povzdechla jsem si a zanořila zadek do koženého černého sedadla. Neviděla jsem značku auta, ale hádala jsem nějakou drahou, nejnovější model. Ten černoch v obleku nastartoval a vjel do městského ruchu. Hádala jsem, že mě buď odveze k jeho domu nebo do jeho firmy. Upřímně jsem doufala, že skončím v jeho firmě.

Tam je určitě víc únikových cest, pomyslela jsem si a potlačila nutkání ironicky se rozesmát.

To je mi ale rytíř na bílém koni. Místo koně drahé auto a místo toho prince jeho sluha.

Ale na obranu celé téhle situace, já jsem přece nikdy neočekávala prince.

,,Mohu znát vaše jméno?"

,,James, slečno."

,,Můžete mi říkat Chloe," nabídla jsem a on ve zpětném zrcátku s úsměvem přikývl. ,,Beru na vědomí, Chloe."

S koutky lehce vzhůru jsem se zahleděla z okna. To sedadlo bylo tak pohodlné, ale já se stejně nedokázala uvolnit. Mé tělo bylo napjaté očekáváním z toho, co se stane, srdce z toho, co mi Max k té situaci řekne a hlavu jsem měla jako pátrací balón.

,,Povězte mi, Jamesi, jaké přesné pokyny jste od pana Hinforda dostal?"

Nedalo se přehlédnout, jak James šlápl na plyn. Možná se chtěl jen vyhnout další koloně aut, jenže já byla podezíravá.

,,Můj úkol je prostý. Doprovodit vás k firemnímu výtahu a ujistit se, že se nerozhodnete udělat něco ukvapeného."

Tak ukvapeného!

,,Kdo vlastně jste?"

Podíval se na mě ve zpětném zrcátku a jeho koutky se opět zvedly vzhůru, třebaže jen nepatrně.

,,Jsem osobní strážce pana Hinfroda. Taky se nám říká bodyguardi," vysvětlil a já se neubránila pozvednutí obočí.

Já o Maxovi ještě před týdnem ani neslyšela a on má osobního strážce?

James zastavil před tou obrovskou budovou, kterou jsem doposud viděla pouze z dálky. Nijak se od těch ostatních nelišila. Prostě mrakodrap ze skla a mramoru, od kterého se odrážely paprsky slunce. Mělo mě to fascinovat, že?

On si mě sem vážně nechal dopravit...

Nečekala jsem, až mi James otevře dveře, prostě jsem vystoupila. Ochranka se na mě podezíravě mračila, ale nechala mě na Jamesovo pokynutí projít prosklenými dveřmi, a jak jsem je hrubě rozrazila, přinesla jsem s sebou i chladný vzduch. Zřejmě se počasí přizpůsobilo mé náladě. Mašírovala jsem až k výtahu a tam se zastavila.

Co teď můžu dělat? Jestli se pokusím zdrhnout, stejně si mě ten svalnatý černoch chytne.

,,Je to sté patro. Těšilo mě, Chloe," řekl s úsměvem a ukázal mi svalnatá záda. Svěsila jsem ramena a jak se za mnou zavřely dveře od výtahu, rozhodla jsem se, že to Maxovi nedaruji tak snadno. Takže jsem se zase hezky narovnala, jako slušná školačka, kterou jsem kdysi bývala, a zmáčkla náhodné tlačítko. Dávala jsem si při tom pozor, abych nezmáčkla to sté. Jenže se nic nedělo. Podrážděně jsem stiskla několik dalších pater, ale stále nic. Už vážně dopálená jsem si založila ruce na prsou a když sebou výtah z ničeho nic škubl, taktak jsem udržela rovnováhu. Neměla jsem tušení, do jakého patra nakonec jedu, ale můj plán byl jasný.

Prostě se posadím na nejbližší židli, několik minut budu dělat mrtvého brouka a pak, až budu předpokládat, že je James mimo dosah, prostě opustím budovu a půjdu domů.

Mé plány se odsunuly do pozadí ve chvíli, kdy výtah vydal divný zvuk, při prudkém zastavení se nepříjemně zachvěl a já se ocitla ve tmě.