Hravý ✔️

24. kapitola

Max

,,Chloe?" zašeptal jsem a stále si ještě prohlížel víčka zevnitř. Zašmátral jsem rukou po vychladlé kůži gauče a několikrát za sebou zamrkal, aby se mi zaostřilo vidění. Netrvalo dlouho a bylo mi jasné, že jsem v místnosti sám. Hodiny na zdi ukazovaly čtvrt na devět a já usoudil, že je čas vydat se do práce. Ehm, teda... obléct se a došoupat nohy k pracovnímu stolu. Na chodbě se už rozléhaly kroky mnoha mých pracovníků a já spěšně zamkl dveře, protože jsem chtěl být ušetřen jakéhokoliv vysvětlování. V duchu jsem ještě děkoval Chloe, že odešla včas, protože v tomhle případě bych se zvědavým pohledům a otázkám nevyhnul.

S dlaněmi pod tryskem chladné vody jsem se na sebe podíval do zrcadla.

Proč o tom přemýšlím takhle? Včera večer jsem vlastně řekl nahlas, že je Chloe moje přítelkyně, tak o co jde? Když na to přijde, mohl bych si ji sem vodit každý den, mohl bych ji přimět, aby prodala svůj byt, vykašlala se na práci a hýčkat si jí tak, jako si ještě nikdy nikdo nikoho nehýčkal.

,,Do prdele," zašeptal jsem, rozhozený svými vlastními úvahami.

Když se mi včera celá rozechvělá a uspokojená přitiskla na sexem splašený hrudník a vzápětí usnula, přemýšlel jsem nad tím, co jsem jí řekl - nad něčím víc - a jestli to nebyla jen chvilková slabost vyvolaná tou děsivou událostí s výtahem, jenže nebyla. Opravdu jsem k ní cítil něco víc. Něco, co jsem nedokázal pojmenovat. Tehdy mě ani nenapadlo přemýšlet o zamilovanosti. To bylo opravdu málo pravděpodobné.

Zamilovaný Max Hinford...

S úšklebkem jsem zavrtěl hlavou a vypnul vodu.

Práce. Musím pracovat.

,,Maxi?" ozval se hluboký hlas a následné zaklepaní na dveře. Spěšně jsem si prohrábl vlasy a zkontroloval zapnutý poklopec, který zapnutý nebyl.

,,Ránko, Adame. Co potřebuješ?" zeptal jsem se, když jsem mu otevřel.

Nakrčil čelo. ,,Víš... ten výtah bude opraven až ke konci týdne. Snažil jsem se s nimi vyjednávat, ale marně" pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.

,,Nemůžeš vyjednávat s opraváři. Nejsou obchodníci. Stejně ale díky, úplně mi to vypadlo z hlavy," řekl jsem a čelist mi ztuhla.

Výborně, Maxi, to znělo velmi nenápadně.

,,Hodně práce?" zeptal se a já se rozhodl, že s ním budu držet basu.

,,Ano, vlastně ano. Hodně práce, jo," mumlal jsem a bylo mi jasné, že mi nic z toho nebaští. Byl už dávno po krizi středního věku a o životě něco věděl. I o lidech.

,,Tak já tě nebudu rušit," mávl na mě a zmizel ze rohem. 

Jakmile jsem pomalými kroky došel ke svému stolu a usadil se, připravený na práci, brzy jsem zjistil, že nemám prakticky do čeho píchnout. Minulý týden toho bylo tolik, že jsem se do práce zabral až příliš a udělal několik věcí předem, aniž bych věděl proč. Výsledkem bylo, že jsem v úterý ráno seděl za svým stolem, před sebou několik pracovních hodin a měl jsem plnou hlavou Chloe. 

Se zasténáním jsem si protáhl krk a popadl iPhone, který se válel na stole. Napřímil jsem se na židli, když mi obrazovka oznámila, že mi přišel email od Chloe.

- Dobré ráno, pane.

- I tobě, jahůdko. Doufám, že jsi pořádně rozbolavělá.

- Z těch podpatků? Neboj, už ani ne, začala jsem si na jehly zvykat.

- A na mojí jehlu si už taky zvykáš?

- Ach, jistě... Už se chytám!

- Odpověz mi.

- Nebo co?

- Neprovokuj mě! Jsi bolavá?

- Jistě, jsem. A moc.

- Kde tě to bolí nejvíc?

- V uších.

- Já se nechytám...

- Strašně chrápeš!

- To si vymýšlíš!

- Ne, nevymýšlím. A taky jsem naštvaná, protože jsi porušil slib. Pamatuješ? Měl jsi si se mnou dát ranní sprchu, ale svůj slib si prospal. 

- Vynahradím ti to. Co takhle v osm v Picasse?

- Začínám se trochu bát.

- Správně. A mimochodem, nechybí ti mobil?