Hravý ✔️

22. kapitola

Max

Do žil se mi prudce navalil adrenalin a začal jsem bušit do dveří jak smyslů zbavený. ,,Chloe? Chloe!"

Nalepil jsem se levou stranou obličeje na dveře a čekal, co se bude dít.

,,Počkej," začala tlumeně a pak se rozkašlala.

,,Jak se cítíš? Vidíš dobře?"

,,Ne," řekla po chvíli.

,,Nevidíš dobře nebo se necítíš dobře?" ptal jsem se debilně.

,,Jsem rozhozená a v panice. Vidím blbě, protože je tu tma a nemůžu si na ni přivyknout. Nic nevidím," zahekala a zase se rozkašlala. A rozbrečela. A zase rozkašlala. ,,Dopadnu jako... Bože... ne!"

,,Co se děje?"

Odpovědí mi byl její hlasitý záchvat pláče. V tu chvíli se na chodbě objevili hasiči a já se postavil na roztřesené nohy.

,,Dobrý večer, jsem Max. Prosím vás, pomozte jí," zachtaptěl jsem a ustoupil čtyřem hasičům z cesty.

Čtyři. Proč je jich tolik?

Jeden z nich, ten nejvyšší, zhruba stejně vysoký jako já, přistoupil až ke dveřím a začal Chloe popisovat, co se bude dít. Bylo jí řečeno, aby se posunula do kouta, tak, aby byla co nejdál od dveří. Pak Chloenin vzlykot a kašlání přehlušila jakási pilka. Tohle pro mě byla španělská vesnice, ale bylo mi jasné, že onen nástroj zničí ty zatracené dveře. Nechtěl jsem se na to ani dívat a tak jsem raději přešel k velkému oknu na východní straně. Už byla tma a budovy zářily. Tahle omračující scenérie mě vždycky dokázala uklidnit, ale ne dneska.

,,Pane."

Vykoukl jsem zpoza velkého fíkusu. Dveře byly z velké části odstraněné a já zíral do tmavého prostoru. Když jsem přistoupil blíž a jeden z hasičů se mi v tom snažil zabránit, věnoval jsem mu vražedný pohled.

Tohle si zkus!

Naklonil jsem se do jámy a opatrně nahmatal náhradní světlo, které se ve výtazích nacházelo nad volbami pater. Chloe se krčila v levém rohu. Čelo měla opřené o kolena, ramena se jí třásla neustálým vzlykáním a kývala sebou jakou houpací kůň.

,,Chloe," zašeptal jsem, ale ona nehnula ani brvou. Už tak byla rozhýbaná dost. Podíval jsem se pod sebe. Nebyla to žádná šílená hloubka. Jen nějaký metr a půl. Otočil jsem se na toho chlapa, který předtím mluvil na Chloe. ,,Pusťte mě k ní."

,,To já nemůžu. To je vyloučeno," řekl a pomalu seskočil do výtahu. Dotkl se Chloenina ramena a promlouval k ní tichým hlasem. Byl u ní až příliš blízko a mě bodl osten žárlivosti.

,,Pojďte slečno. Je tu váš přítel, podívejte."

Chloe rychle vzhlédla. Oči měla lesklé a tváře zarudlé, jinak byla bledá jako stěna.

,,Maxi," zamumlala a hlava jí spadla na hasičovo rameno. Vzal ji do náruče a ti tři hasiči stojící na patře jim pomohli nahoru. Když jsem se k ní natáhl, drželi ji, jako by jim patřila.

,,Dejte mi ji!" zavrčel jsem a přitáhl si ji do náruče. V očích měla stále děs, ale i tak se pokusila o malý úsměv, který jsem jí s radostí oplatil. Přežila to a já kupodivu taky. Tohle bylo vážně jako rána pěstí. Jen málokdy jsem si o někoho dělal starosti. Jasně, když jsem byl malý a naši se hádali, občas jsem měl strach, že se navzájem přizabijí, ale to nebylo stejné. Vždycky se nakonec usmířili. Jenže zaseknutý výtah neznal slitování ani pro holku, která trpí klaustrofobií. Kdyby ten předmět byl živý, nechal bych ho umučit.