Plameny spásy

PADESÁTÁ OSMÁ

Vyskočila jsem na nohy a při tom pohybu vyčarovala v ruce ohnivý štít. Z pouzdra u pasu jsem vytáhla meč a těkala očima mezi stromy směrem odkud šíp přiletěl.

Mířil mi na hlavu. A podle toho, jak hluboko se šíp zarazil do stromu, jsem předpokládala, že by mi lebkou prošel zcela bez odporu.

Začala jsem automaticky svolávat svá monstra. Někdo zaútočil a já byla sama. Bylo neuvážené odjet bez doprovodu. Jednala jsem impulzivně. Znovu.

Snažila jsem se zklidnit dech a zpevnit tělo, tak, jak mě to učil Opet. Zaujala jsem bojový postoj a naslouchala okolním zvukům. Za mými zády se ozvalo zašvitoření ptáka. Ptáka, který v zimě přelétal přes oceán na Západ a neměl zde co dělat.

Otočila jsem se tím směrem připravená čelit dalšímu šípu, ale místo toho do mě nečekaně cosi narazilo. Smetlo mě to vzad a tvrdě mnou praštilo o kámen pokrytý sněhem.

Připadalo mi, že nemůžu dýchat. Dech jsem měla zaseknutý v plicích. Z šoku se mi mlžilo před očima, hučelo mi v hlavě a záda jsem měla v jednom ohni. Meč jsem křečovitě svírala v dlani a pokusila se zvednout. Musela jsem vstát. Nesměla jsem nepříteli dávat další výhodu. Začalo mi ale docházet, že tohle nebude obyčejný voják.

Přiměla jsem ohnivý štít, aby se mi znovu objevil v ruce a ignorovala tepot srdce pulzující mi v uších. Adrenalin se mi rozháněl do těla a nutil mě zaujmout obranný postoj. Konečně se mi podařilo pořádně nadechnout.

Zkoumala jsem okolí a snažila se najít útočníka. Kdybych věděla, kde je, mohla bych se ho zbavit ohněm. Ale bez skutečného nepřítele jsem nezmohla nic.

„Kde jsi!?" zakřičela jsem frustrovaně a vytěsňovala strach ze svého nitra. Točila jsem se do kruhu a hledala postavu. Na odpověď jsem dlouho nečekala.

Další neviditelná ruka mě srazila k zemi. Zaskuhrala jsem, když mi ostrá větev prořízla kůži na předloktí u zápěstí a jen tak tak minula pulzující tepnu.

Vyvolala jsem svou sílu a obklopila se ohněm kolem dokola. Tentokrát bylo vstát těžší než předtím, ale dokázala jsem to.

„Ukaž se!" Snažila jsem se, aby se mi nechvěl hlas. V duchu jsem se modlila ke všem bohům, aby sem poslali kohokoliv z mých spojenců. Šeptala jsem Ardelovo jméno a doufala, že mě vyslyší a najde. Bála jsem se. Strach mě opájel jako víno a točil mnou v kruzích.

Pokud jsem mohla hádat, byl to někdo z Konečného kontinentu. A moje volání bylo úplně k ničemu, protože mi nejspíš ani nerozuměl.

Přes svůj vlastní oheň jsem skoro nic neviděla. Chránil mě, ale zabraňoval mi ve výhledu. Na druhou stranu mě měl nepřítel jako hořící pochodeň přímo na dohled a ať už bych šla kamkoliv, viděl by mou záři. Nepočítaje to, že pohybovat se obklopena ohněm by vyžadovalo soustředění, jakého jsem nebyla za chůze schopná. A schovávat se navěky také neznělo jako nejlepší nápad. Než by si kdokoliv uvědomil, že jsem zmizela a chtěl by mě jít hledat, už bych tady být nemusela.

Rozhodla jsem se zariskovat a na pár sekund plameny zhasnout, abych se mohla porozhlédnout. Někde tu být musel.

Nejdřív jsem uslyšela tichý hlas za svými zády. Následně mi bolestivě škublo v pravé ruce a já upustila s vyjeknutím meč. Pokusila jsem se znovu vyvolat magii, ale někdo mě nakopl do kolenní jamky a mě se podlomila kolena. Padla jsem na ně do sněhu. Nepřítel mě nešetrně chytil za vlasy a trhnutím mi zaklonil hlavu, aby vystavil můj krk na obdiv světu. Nestačila jsem reagovat. Na to se vše odehrávalo příliš rychle.