Plameny spásy

DEVÁTÁ

„Takže... Kdy jsi zjistil, že jsem pryč?" vyzvídala jsem se zvědavě.

Jeli jsme bok po boku každý na svém oři skrze Pláně. Na dohled nikde nezářil žádný bělostný sníh. Pustá krajina se nikterak neměnila podle ročního období, pouze se ochladilo. Věděla jsem, že do večera bychom je měli přejet, dorazit do zalesněné části a vstoupit do pravého Lezumu.

Ardelovi koutky rtů se roztáhly do úsměvu. „Věděl jsem, že nezůstaneš ve Feramu, když je tvá sestra v nebezpečí. Bylo mi jasné, že vyrazíš co nejdřív. Jen mi nedošlo, že to bude už ráno po oslavách Ohňů. Ani jsem si nestačil pořádně zabalit. Navíc bylo dost problematické se vůbec vyhoupnout do sedla koně, když jsem měl v sobě dost alkoholu na to, abych prospal celé dopoledne."

„Vědí ostatní, že jsi pryč?"

Přikývl. „Řekl jsem jim, že tě přivedu zpátky."

Obdařila jsem ho zhrozeným pohledem. Jestli se mě pokusím odvléct zpátky...

„Můžeš se uklidnit." Stočil ke mně hlavu a spiklenecky se ušklíbl. „Neřekl jsem jim, kdy přesně," pokrčil rameny a zasmál se. Byl plný pozitivity a vtípků. Ráda jsem ho tak viděla. Věřila jsem mu to.

Vzpomněla jsem si na předchozí večer a to mě přivedlo k myšlence, proč má tak dobrou náladu.

„Řekl jsi jim to." Tázavě se na mě podíval. „Svůj příběh," doplnila jsem. Na to se rozzářil a poplácal svého vraníka po straně mohutného krku. Nemusel ani odpovídat a už jsem znala pravdu.

„Rád bych ti ho také řekl. Jak jsem ti před měsícem slíbil," řekl zlehka a zahleděl se před nás. Čekal nás ještě dobrý kus cesty.

„To bych moc ráda," přikývla jsem. „A také jsem ráda, že jsi tady," přiznala jsem a nenápadně se podívala na své prsty zčervenalé mrazem, kde se na prsteníčku leskl černý prsten. Svazovalo nás to k sobě. Přeci jenom to byl svazek manželský.

„Vlídnější slova bych od tebe ani neočekával. Překonáváš se." Pobídl svého koně do cvalu. Řekl to, jakoby on sám byl encyklopedie plná hezkých řečiček a vyznání.

Pobídla jsem svého hnědáka a hnala se za Ardelem, jako se vítr hnal vedle nás. Každým zaduněním koňských kopyt jsem věděla, že jsem blíž své sestře a domovu, ale také nebezpečí, jež se skrývalo mezi bujnou florou a faunou. Přenádherné stromy přeci jenom skrývaly temnotu a pestrobarevné kvítí dávající nám i skrze zimu pozitivní smýšlení, se proměnilo ve štít zlu. Možná, že Ardelův oheň pomůže vymýtit vše špatné. Možná, že zpátky domů nevedu jen svého manžela, ale i naději lepších zítřků.

~

Slunce se sklánělo k západu a vyprahlá krajina se zalila krví. Pro mou úlevu jsem již viděla vysoké stromy držících si na sobě posledních pár barevných listů. Zahleděla jsem se na oblohu a vydechla. Rty se mi roztáhly do něžného úsměvu. V očích se mi musel odrážet celý svět, přestože jsem se konečně vrátila domů. Před tři čtvrtě rokem tudy projížděla naivní dívenka a vracela se téměř žena s mnoha jizvami na duši.

Ardel nás navedl víc na jihozápad. Klapání koňských kopyt na tvrdém povrchu se neslo jako jeden z mála zvuků Pláněmi spolu s vrzáním kožených sedel. Sem tam se ozvalo koňské zafrkání.

Vnímala jsem chladný vítr nesoucí s sebou vůni Lezumu a sněhu. Už jsem dokonce zaslechla i zpěv ptáků, kteří se odvážili až na úplné hranice s Pláněmi. Do té chvíle, než koně vkročili do lesa, jsem si neuvědomila, jak moc mi má rodná země chyběla. Nedokázala jsem se neusmívat. Nedokázala jsem ani zahnat zběsilou radost a úlevu rozlévající se mi po hrudi.