Plameny spásy

_PADESÁTÁ ŠESTÁ_

TERRA

Elfka se plížila stíny a podle drobných téměř nepatrných stop následovala svou sestru. Ta se jí podle vší snahy nakračovat opatrně snažila znovu utéct a zmizet do nekonečné záplavy stanů. To jí ale tentokrát nedovolí. Už ne. Přehnala to. Bezhlavě riskovala svůj život a ani jí o tom neřekla. Mohla jít s ní. Chránit ji. Ale ona se před ní uzavřela. Jejich sesterské pouto sláblo každou vteřinou, kdy byly bez sebe. Anita se topila sama v sobě a nenechala ani Terru, aby jí nahlédla do zborceného nitra.

Terra si myslela, že je dobrý nápad nechat ji chvíli truchlit o samotě. Ale to bylo špatně. Tím, co udělala, si Anita zadělávala akorát na svou vlastní smrt. A ona by o tom ani nevěděla. Nikdy by se nedozvěděla, kde její sestra padla. Nemohla by se zatraceně ani rozloučit.

Zabočila prudce doprava. Její tmavě modrý plášť se v okolní tmě jevil černým, čímž pro ostatní nebyla ničím víc, než jen stínem. Slyšela, jak někdo špatně položil chodidlo a ozvalo se proboření bahna. Zvuk byl však i tak téměř nepatrný. Tíha těla se zastavila včas, aby nedošlo k úplnému hluku a prozrazení se. 

Terra věděla, že je blízko. V očích se jí zablýsklo stříbro. Vzduch pročísla známá nasládlá magie přecházející do slané a štípala jí do nosu.

Terra vystřelila zpoza jednoho ze stanů, vyhnula se nic netušícímu vojákovi na stráži a vklouzla do další uličky. Vymrštila ruku kupředu a ve tmě obemkla útlou paži. Silou trhla k sobě, skrčila se před následující ránou pěstí a přerušila sestřino krycí kouzlo.

Anita byla u Terry rychle jako smrtící šíp a pokusila se jí podrazit nohy. Ta ladně uhnula a pláště se vzedmuly ve vzduchu a zaševelily. Následovalo několik pokusů o to jí zlikvidovat, aby mohla v klidu a neslyšně zmizet, ale ani jeden z nich se nepodařilo efektivně provést. 

Terra zpozorovala, jak Anita při rozmachu tiše bolestně sykla. Možná měla víc, než jen ránu na obličeji. Snažila se to skrýt, ale na to jí Terra znala až moc dobře. Cvičila se s ní po staletí. Znala každý její možný pohyb, každé nadechnutí, přimhouření očí, i skrytou bolest. A hluboko uvnitř jí cítila. Byly jedno jen ve dvou dílcích.

Narodily se jen chvilku po sobě. Ani se pořádně nevědělo, která z nich okusila tento svět první. Přesto byly Spasitelky. Obě v tomto světě měly cosi vykonat. Spasit něco, nebo někoho. Terra přemýšlela, zda jejich poslání není rozděleno pro každou zvlášť. Možná, že Anity poslání bylo spasit samu sebe. 

Obě cítily, jak mrazivé okolí prosycuje jejich magie. Kdyby chtěly, dokázaly by bojovat do vyčerpání bez toho, aniž by té druhé výrazně ublížily. Ale to ani jedna z nich nechtěla. Ne doopravdy.

Z Anity sršel vztek. Měla železitě semknuté rty a nakrčený nos. Obočí stahovala k sobě a tvořila se jí mezi nimi hluboká vráska. Oříškové oči zely prázdnotou a divokým hněvem.

„Nech mě odejít," vydala ze sebe Anita v tichém zavrčení. Byl to rozkaz. Ne žádost. Přesto Terra neustoupila. Místo toho udělala nepatrný krůček vpřed. I ona byla rozhořčená.

„Co to mělo být, Anito? Proč jsi tolik riskovala? Mohli tě zabít!" Její podráždění bylo stejně hmatatelné, jako to sestřino. Snažila se vypadat klidněji a zodpovědněji, ačkoliv to vždy bývala partie Anity. Nedařilo se jí to.

„Ale nezabili," odsekla a zvedla vzdorovitě bradu vzhůru. Tetování na jejím krku se lehce zavlnilo.

Terru svíral pocit bezmoci a provinění. Tohle jí udělala ona. Kdyby s sebou ten meč vzala, kdyby přetnula vlákno osudu, nemusel Gerl zemřít a ona dopadnout jako smutkem sžíraná vdova.