Plameny spásy

DVACÁTÁ SEDMÁ

Tančila jsem tak, jak poručil. Tančila jsem a tančila a prostor okolo mě byl prosycený vzpomínkami, o nichž jsem si myslela, že se navždy rozplynuly ve sladkém zapomnění.

Tančila jsem okolo svého mladšího já, kdy jsem zachumlaná pod peřinou prolévala potoky slz a tlačila si deku na ústa, aby mě nikdo neslyšel vzlykat. Otec mě toho večera donutil vzdát se práva na dědictví ve prospěch Vasilii. Tak moc mě to mrzelo. Ani ne fakt, že nebudu Nejvyšší vůdkyní, ale spíš vědomí toho, že si otec nemyslel, že bych na to byla dost dobrá. Tak moc to uvnitř bolelo. Ale před ním jsem byla statečná. Před kněžkami jsem se zřekla svého práva a poté pyšně, jako bych snad já byla ten vítěz, odkráčela do svého pokoje.

Tančila jsem mezi pravdou, lží, realitou a vzpomínkami. Jen zpovzdálí jsem slyšela krákající smích. Jen vzdáleně jsem cítila, jak mě někdo přivinul k sobě v tanci, nebo mě roztočil. Byla jsem dezorientovaná a mimo smysli. Jeden krok za druhým. Ruce vlající v prostoru. Vlahý dech šimrající mě na kůži.

Když jsem nakonec padla na zem a nedokázala se zvednout, vzpomínky okolo mě se rozplynuly jako ranní mlha a ocitla jsem se zpět mezi dvořany.  Zrůdnost se mísila s krásou až mi z toho šla hlava kolem.

Necítila jsem nohy a zbytek těla byl jako v ohni. Vnímala jsem, jak ze mě lije pot. Dech jsem měla uštvaný jako kůň. Všimla jsem si, jak se mezi suknicemi a střevíci proplétají Stinná monstra.

„Za pár hodin budeš tančit znovu, Neol. A poté znovu a znovu, dokud pro tebe Ardel nepřijde." Nazvedl mi hlavu za bradu a donutil mě se mu podívat do očí odrážející mé zděšení. Ty mé se samovolně zavíraly.

„Nezná sem cestu. Nikdo jí nezná," zachraptila jsem. Hrdlo jsem měla úplně vyprahlé. Potřebovala jsem vodu.

Překvapeně jsem zamrkala, když mě zlehka zvedl do náruče. Předpokládala jsem, že jako vládce podsvětí pověří někoho jiného, kdo mě odtáhne pryč. Mýlila jsem se. Ačkoliv byl nebezpečným démonem, jevil se slušnější, než Emer nebo Relon.

Nesl mě jako hadrovou panenku. Připadala jsem si jako na lodi. Hlavu jsem si únavně zapřela o jeho rameno a snažila se zapomenout, kdo mě to nese a pevně svírá v náručí.

„Vedou sem portály. Najde cestu, pokud o tebe stojí," sdělil mi ležérně. Nesnažil se mě tím nijak upokojit. Možná, že chtěl uklidnit spíš sám sebe.

Pokud existovaly portály sem, jistě musely existovat i odtud ven. To mi přineslo naději. Mohla bych se odtud dostat dřív, než se k tomu odhodlá Ardel. Bála jsem se, že nedá na mou radu a přijde si pro mě.

„Mohl bys tam pro něj jít ty, nebo někdo z nich," zadívala jsem se na vzdalující se dvořany. Neodpověděl.

Opet mě v tichosti nesl setmělými chodbami s nestydatě po nás pomrkávajícíma očima. Míjeli nás podivné bytosti připomínající stíny, další se zvířecími částmi těla. V koutech na mě pomrkávaly známé živé stíny.

Vrátil mě zpět do mé komnaty s volným průhledem do trhliny s lávou a opatrně mě položil na lůžko z pavučin. Nehorázně se mi klížily oči. Měla jsem problém nepodlehnout spánku.

„Existují jistá pravidla, i pro někoho, jako jsem já," řekl mi a já rázem zbystřila. „Sem dolů mohu sám přivést jen jednu jedinou osobu z masa a kostí, která nezemřela. Ale žádná pravidla nezakazují dalším bytostem sejít sem." Vyhlížel nesmírně potěšeně, že se ta pravidla dají lehce obejít. Nepřinese sem dalšího člověka, ale on přijde k němu. Vzal si toho slabšího, který se nemůže bránit, aby přilákal větší kořist.