Plameny spásy

DVACÁTÁ DRUHÁ

Probudila jsem se za zpěvu ptáků. Tentokrát jsem nekřičela a nebyla rozpolcena mezi světy reality a snu. Viděla jsem jeho hluboké hřející oči barvy zeminy připomínající mi, kde se nacházím. Lpěl na mě pohledem, jako by hleděl na ten největší poklad, jaký kdy kdo objevil. Tak se na mě nikdy předtím nedíval; s takovou důvěrností, něhou a krásou.

„Kdyby mi nedřevěněla ruka, myslel bych si, že se mi zdáš," zachraptil svým hlubokým konejšivým hlasem a já se neubránila potměšilému úsměvu. Přesto jsem se lehce nadzvedla a propustila jeho ruku z pozice polštáře. Úlevně zabručel a převalil se ke mně blíž, aby mě mohl přivinout k sobě. Nechala jsem se a zhluboka nasála jeho vůni. Doopravdy se to zdálo jako sen. Ale mé sny byly v poslední měsíce jen o hrůzách a hororech. Nic tak pěkného by si má hlava nevymyslela.

„Kdybych si mohl přát v tuto chvíli cokoliv," říkal, přičemž mi rukou líně přejížděl po obnaženém boku, „přál bych si žít v tomto momentu navěky."

Odfrkla jsem si. „Pokrytče." Viděla jsem, jak pozvedl obočí a zaraženě zamrkal. „Já bych si přála, aby zavládl mír. Potom bychom nemuseli už nic řešit a mohli být v takovýchto momentech napořád. Tvořit si nové a lepší. Nebo si hrozit vzájemnou smrtí. To nám jde mnohem lépe," zazubila jsem se na něj a nechala ho mě něžně políbit.

„Měli bychom vstát. Musíme si dobalit na cestu a odjet, jinak nás tvá milovaná sestřička nechá ve spánku ubodat. Tedy pokud to neudělá za světla. Jak moc je háklivá na své povlečení?" Nechápavě jsem k němu pozvedla zrak a přimhouřila oči. Poté jsem sklouzla očima k bílému povlečení, které mělo na sobě černé stopy po spáleninách a tmavé fleky od kouře. Někde bylo i dokonce propálené.

Nasucho jsem polkla a posadila se. Vzpomněla jsem si na plameny vířící okolo nás, kdy jsem se mu odevzdávala. Na to, jak moc mě to pohltilo a odtrhlo od reality. Ztratila jsem kontrolu na Plameny, ačkoliv jsem jí nikdy ani neměla.

Zašustily deky. Cítila jsem, jak okolo mě ovinul své paže a přitiskl mi rty zezadu na rameno. „Příště po nás nezbude víc, než prach a ohořelé kameny," zamumlal mi do krku v tichém příslibu a přitiskl na něj své hřející rty. To mě přimělo se zachvět a zaklonit mírně hlavu dozadu, což si vynaložil více než správně. Znovu ve mně vzplanula chtíč. Opustila jsem jeho náruč dřív, než jsem se jí mohla poddat.

Musíme vyrazit. Feram čeká a válka spolu s ním.

„Cestou prodiskutujeme toho draka," sdělila jsem mu, když jsem se soukala do cestovních kalhot. „Najdeme způsob, jak ho uspat, jako spí ten náš." To byl jediný nápad, který mě napadl. Zabít ho byla samozřejmě také možnost, ale tu jsem odmítala brát v úvahu. Žádné zvíře, ani to, které má zničit celou Zemi a zabít nespočet tvorů, nepřijde kvůli mně o život. Jen mě pohltil strach, že nakonec nebudu mít stejně na výběr.

⁓

Vasilia se se mnou nepřišla rozloučit. Dokonce ani Tael ne. Matka byla stále zavřená ve svých komnatách a umírala na zlomené srdce. Nemohla jsem jí pomoct. Kéž bych věděla jak.

Má sestra a můj bývalý snoubenec stáli na balkoně v nejvyšším patře paláce a shlíželi na nás, jak po hlavní cestě míříme do lesů na sever za doprovodu deseti stráží. Bílé šaty jí vlály ve větru spolu s ryšavými vlasy. Místo koruny se jí nad hlavou větvilo paroží.

Ardel se otočil a provokativně na ně zamával. Samozřejmě to zůstalo bez odezvy. Zatnula jsem zuby, abych odolala pokušení ho nakopnout a pokračovali jsme dál. Nechala jsem Vasilie v komnatách dopis na rozloučenou a připsala, že ať už mě chtěla před matčinými komnatami požádat o cokoliv, vynasnažila bych se její požadavek splnit. Pokud by mě neprosila, abych zde zůstala, nebo se vzdala své ztracené koruny a Ardela.