Plameny spásy

ČTYŘICÁTÁ

Skákala jsem na místě a snažila se narychlo narvat do úzkých kalhot. Nabrala jsem svaly a takto se mi to mstilo. Zuřila jsem na ně, že jsou tak úzké, ale ve skutečnosti jsem byla zlobou bez sebe na ty, kteří drželi Gerla v zajetí a dělali mu to, co dělali. Neměli na to právo. Jak by řekla Terra, ať táhnou ke všem posraným jednorožcům.

Nesnášela jsem je za to a to jsem ani nevěděla, kdo přesně jsou. Cítila jsem čistou zášť a mé Plameny žhnuly ničivou magií. Věděla jsem, že pokud se neovládnu, shoří celé podsvětí a nikdo mě nebude schopen zastavit.

„Neol. Neol! No tak!" Ardel stál za mnou a dělal zábranu mezi mnou a Opetem. I on byl celý nesvůj a viděla jsem mu ve výrazu vepsanou zoufalost. „Pojďme to promyslet. Děláš unáhlená rozhodnutí."

Konečně jsem se do té těsné látky dostala a začala si připínat opasek s mečem a dýky ke stehnům.

„Není co," vyštěkla jsem, přešla ke skříni a vyndala z ní oblek od Opeta. Začala jsem ho cpát do jednoho z vaků, které do té doby ležel nečině v jednom z koutů ložnice. Ardel mě netrpělivě následoval. Opet si čistil špínu za nehty a vybraně se bavil mým přehnaným vystoupením.

Ardel mi zastoupil cestu k druhé skříni, kde jsme schraňovali zbylé zbraně. „Uhni mi z cesty. Buďto půjdeš se mnou, nebo-"

„Nebo co, Neol?" Propaloval mě pohledem tak spalujícím, až to můj hněv ještě více posílilo. „Půjdeš sama a rozmeteš celé vojsko na padrť a zachráníš Gerla? Ne," kroutil hlavou. „Zabili by tě. Mají s sebou určitě mágy a proti nim jsi nikdy nebojovala. Nikdo z přeživších Relů si boje s nimi nepamatuje. Nejsi dost silná." Ostrá pravda mi vháněla slzy do očí. Bodalo to jako střepy. Smyčka beznadějného chladu se mi obtáčela okolo krku jako smrtící had.

Bylo uprostřed noci. Většina podsvětí spala. A svět, náš svět tam nahoře, ubíhal pomaleji, než zde dole, kde jsem nezmohla nic. Měla jsem svázané ruce, ale viděla jsem jasně, co za nespravedlnost se děje.

Můj přítel trpěl. Neuposlechl a jel sám a za to také zaplatil. Udělal chybu, ale chybuje každý. Zasloužil si být zachráněn. Musel být zachráněn. Stejně jako zachránil on mě, musela jsem to samé udělat já pro něj.

„Neol," vydechl zničeně a obalil mé tváře do svých hřejivých dlaní. Přinutil mě se úplně zastavit. „Promysli to. Pořádně se nadechni a vezmi na vědomí určitá fakta," mluvil trpělivě a pevným hlasem. Stále se mi celé tělo chvělo. V hlavě jsem měla zatemněno a vedl mě instinkt pomoct příteli.

Gerl mi pomohl, když jsem byla zavřená v zlaté kleci. Cvičil mě. Smál se se mnou. Byl ten vážný, ale za to nápomocný kamarád. Držel mě za ruku, když jsem to potřebovala a nikdy to se mnou nevzdal. Ani já nemohla.

„Jemu zbývá už jen půl dne do konce toho jeho. Nám zbývají tři měsíce. A za ty tři měsíce se můžeš naučit spoustu věcí, které poté využiješ pro jeho záchranu. Nezabijí ho. Zvládne to."

Nasucho jsem polkla a sklíčeně si zkousla chvějící se spodní ret. „Jak si tím můžeš být tak jistý?" Začínala jsem být klidnější, avšak od naprostého klidu jsem měla dost daleko.

Ardel polkl a olízl si suché rty. Zamrkal a chvíli přemýšlel nad správným podáním slov. „Mučili ho a mučit ho ještě budou." To jsem viděla. Ukázal mi to sen i zrcadlo. Ještě nyní jsem slyšela ozvěnu jeho křiku v hlavě. „A v momenty, kdy člověka mučí, řekne vše, co po něm žádají, jen aby byl konec. Budou vědět, kdo je. Řekne jim své jméno a jaké postavení zaujímá ve Feramu. Bude pro ně cennější naživu, než mrtvý."

„Bratříček má pravdu," ozval se konečně Opet. Přešel pomalu k nám. Ardel pustil mou tvář a pohlédl na démona za mnou. Ani jsem se nestačila otočit a už si pokládal předloktí na mou hlavu. „Pokud váš přítel bude chytrý, bude zatloukat vše důležité, co ví, dokud si pro něj někdo nepřijde." Protože kdyby to řekl, byl by jim už k ničemu. Z toho vědomí mě zamrazilo po celém těle.

Mohla jsem se ještě víc zlepšit. Už nyní jsem dokázala nemožné. Svá stinná monstra jsem ovládala mnohem lépe, měla jsem jich víc a dokázala by zabíjet na pouhý povel. Má moc sílila. Mé dovednosti s mečem se zlepšovaly den ode dne neskutečnou rychlostí. Potřebovala jsem ten čas. Nemohla jsem ho promarnit. Měli pravdu.

„Fajn." Strhla jsem Opetovu ruku ze své hlavy a ignorovala jeho pobaveně pozvednutý koutek rtů a záblesky v očích. Mrštila jsem vakem na zem, až v něm zachrastilo, a frustrovaně a zcela bezmyšlenkovitě si dupla. Zatínala jsem dlaně v pěst a snažila se zkrotit bouři ohně vzrůstající v nitru. Chtěla ven. A chtěla ničit.

„Pojď," vybídl mě Opet a hodil okem i po Ardelovi.

„Kam?"

„Na cvičiště. Vybít si to na něčem jiném, než mi spálíš palác na popel, jako tu místnost se zrcadlem. Jediné štěstí je, že je vznětlivým blbům vzdorné," odfrkl a popostrkoval mě ven z komnat. Ardel nás chvatně následoval.

Po celou zbývající noc se palác otřásal do základů. Bojovala jsem proti přesile dvou na jednoho a napínala vzdorující svaly. Funěla jsem a potila ze sebe veškerou beznadějnost. Plameny létaly vzduchem v ničivých vlnách a narážely do ohnivého štítu, nebo toho stvořeného z pravé temnoty. Šlehala jsem plamenným bičem a tvořila okolo nás ohnivé vězení v kruhu. Stával se ze mě oheň a neuhasínal. Stávala se ze mě smrtící zbraň hodna polobohyně.

Celé podsvětí zažívalo skutečné ohnivé peklo a já doufala, že to cítí i v mém světě a děsí se toho, kdo si pro ně jde.

Protože mé ostré tesáky se stávaly většími a nebezpečnějšími a drápy připravené rozpárat nepřátelům těla na kusy byly odhodlané rozervat zemi ve dví, pokud k tomu budu nucena.

Vyhlásili válku nesprávnému království.