Plameny spásy

_OSMNÁCT_

Terra se potulovala po hlavním nádvoří a obdivovala reliéfy vytesané do hor. Zbývaly jen dva dny do další zkoušky. Anita s ní celé tři dny nepromluvila ani slovo. Vyhýbala se jí a Terra se raději neobtěžovala spát v jejich komnatách, aby jí nechala prostor. Chápala to. Ale na druhou stranu ve svém srdci cítila nesnesitelnou tíhu. Anita slíbila, že jí nebude nenávidět, ať je ten hřích cokoliv. Lhala.

Rellok se stal jejím záchranným bodem. Když měl čas, cvičila po jeho boku, nebo se díky němu seznamovala s mnoha vlivně postavenými elfy v hlavním paláci vytesaným v nejvyšší hoře. Po večerech měla samostatnou hodinu s učiteli, kteří jí zaučovali do umění válek a vedení vojska. Při oněch chvílích myslela, že pojde nudou.

Nyní ale myslela na to, jak se probudila vedle Relloka to ráno po zkoušce.

„Co se mezi námi změnilo?" zeptala se ho, když si prsty pohrával s kadeřemi jejích vlasů. Leželi u sebe blízko, dost na to, aby mohla pozorovat jeho safírové oči plné jiskřiček a tonoucích ledovců a mohla obdivovat jeho černé husté řasy. Také často sklouzávala k jeho plným rtům, které přímo vybízely k tomu, aby je políbila. Ale neudělala to.

„Nevím," odpověděl jí upřímně. „Najednou ta chuť tě zabít povadla. A chuť ochraňovat tě vzrostla. Chvíli jsem si myslel, že mě někdo z žertu proklel, nebo mě něčím zdrogoval. Je to matoucí," zasmál se tiše a jeho prsty sklouzly k jejím rtům. Tam se krátce zastavily. Párkrát jí poskočilo srdce. Hleděla na něj a byla zmatená víc, než kdy za celý svůj život. Měla chuť ho zlíbat, schoulit se mu do náručí a nasát jeho vůni. Chtěla se s ním smát a okusit každý kousek jeho kůže. Chtěla ho držet za ruce. Chtěla... Chtěla toho příliš.

„Co si myslíš ty, Terro?" zeptal se zvědavě. Koutky rtů mu cukaly pobavením, když se zamračila.

„Myslím, že nás doopravdy někdo proklel. Je to ale hrozný šprým," protočila očima a upřela je znovu do těch jeho. Na to se zachechtal.

Neměla tu odvahu ho sama políbit, ačkoliv to nutkání bylo k nevydržení. A tak to neudělala. A neudělala to ani následující dny, co se probouzela na druhé polovině postele v jeho komnatě. Hlavní ale bylo, že ty noční můry po nekonečně dlouhé době pominuly. Bylo to osvobozující.

„Doufám, že myslíš na to, jak zvládnout poslední zkoušku, nebo alespoň nad strategiemi, jak porazit nepřátele v přímém střetu." Její otec se vynořil jen bohové ví odkud a zjevil se jí po boku. Málem nadskočila hrůzou.

Náměstí kromě ní a Tarana vládlo prázdnotou. Nikdo na něj nechodil. Ani netušila proč. Možná, že kvůli tomu, jak moc připomínalo atmosférou hřbitova.

„Kdybys mi řekl, co bude obsahovat, mile ráda se na tu zkoušku připravím, otče," sykla podrážděně a přitiskla si plášť blíž k tělu. Foukal ledový vítr a zabodával se jí do pokožky jako stovky jehel. Bolest ale vítala.

„Celá oplýváš humorem. Ostatně jako vždy." Jeho slova ignorovala.

Kráčeli spolu po nádvoří v tichosti. Jejich pláště za nimi vlály ve větru. Mračna se k nim hnala ze západu a hrozilo, že přijde sněhová bouře.

„Anita byla vždy slabá," vyslovil to, jakoby na tom závisel osud celého národa.

„To neříkej," napomenula ho jízlivým tónem.

„Jen říkám, co mám na mysli," pokrčil ledabyle rameny a zastavil se u jedné ze stěn. V ní byly vytesané reliéfy vyobrazující výjevy války. Muži a ženy byli probodáváni meči a kopími. V tragických pózách se prohýbaly a jejich rty trnuly v hrůzných výkřicích.